PřihlášeníPřihlášení RegistraceRegistrace nového uživatele  DeutschDeutsch
Kralupy u Chomutova (Deutsch Kralupp) - Historie

Přispěl: Zdena Binterová

Kralupy u Chomutova, dříve Německé Kralupy, byly původně starou slovanskou osadou na potoce Hutná, v nadmořské výšce kolem 330 m. Ležely téměř 8 km JZ od Chomutova. Původní název byl Korolupy a znamenal ves lidí, kteří loupali kůru.

Přesné údaje o vzniku Kralup nejsou známy. Dříve uznávané listiny jsou buď falzem, nebo šlo o Kralupy nad Vltavou. S určitostí se však dá již říci, že Kralupy založil ve 12. století lokátor Jiří z Milevska, který je později daroval milevskému klášteru. Je doloženo, že roku 1207 opat milevský vsí disponoval. Později připadly Kralupy králi a zřejmě Václav II. je propůjčil v zástavu pánům ze Šumburku, kteří ves připojili k hasištejnskému panství.

Roku 1344 je první zmínka o zdejší faře, což znamená, že zde musel stát i kostel, ne až po roce 1360, jak Schaller i Sommer uvádějí.

Šumburkové drželi panství s menšími přestávkami až do roku 1417, kdy je postoupili Jindřichovi z Plavná. Tím vyvolali obléhání Hasištejna a po jeho dobytí získal panství Mikuláš Chudý z Lobkovic. Za Lobkoviců se Kralupy natolik rozšířily, že při dělení panství v roce 1490 mezi dědice jsou uváděny již jako městečko. Král Vladislav obnovil 31. 10. 1502 obyvatelům Kralup jejich práva a svobody, o které přišli za válečných dob. Měli tedy opět právo dělat slady, vařit a šenkovat pivo, vést svobodný solný obchod, provozovat řemesla, běžná v městečkách a mít i vlastní soud.

Po roce 1538 se majitelé Kralup střídali, až je o 10 let později získal Sebastián z Veitmile. Dne 1.11. 1548 udělil Ferdinand I. Kralupům městský znak spolu s právem pečetit zeleným voskem. Dalším majitelem se příštího roku stal Brykcí Šmohař z Rochova. Za Šmohařů se městečko dále vzmáhalo - roku 1550 zde již byla škola, zasedala městská rada, byly zde chmelnice a město mělo svůj pivovar a od roku 1587 i lázně a parní lázně. Brykcí vybudoval také tvrz, která stávala u pozdějšího tzv. Sklípku.

Pro účast na stavovském povstání roku 1618 byl majetek Šmohařům zabaven a vše bylo prodáno Jar. Bořitovi z Martinic, který připojil Kralupy k panství Ahníkov, které také získal po konfiskacích. Martinicové tvrz již neudržovali a ta byla za třicetileté války zničena. Tato válka zničila také polovinu Kralup a lidé v ní umírali na různé epidemie - např. roku 1623 tu zemřelo 126 obyvatel na mor.

Jak se Kralupy rozrůstaly, přibývalo řemeslníků a vznikaly zde řemeslnické cechy. Kromě řemesel, zemědělství a rybolovu poskytovala obyvatelstvu obživu od konce 18. století také práce v cihelně, otevřené roku 1797 a později i v hornictví.

První ranhojič je v Kralupech připomínán již roku 1622, ale stálého lékaře měly Kralupy až od roku 1740. Od roku 1868 měly i lékárnu. Poštu měla obec od roku 1851 a železniční spojení od roku 1874.

Výstavbou železnice a otevřením dolu Elsa, pozdějšího dolu Ludmila, došlo jak ke změně způsobu obživy obyvatelstva tak i ke změně životního stylu. S rozvojem těžby stoupala rychle i potřeba nových pracovníků a tak mnozí drobní zemědělci odcházeli pracovat na šachtu a hospodářské budovy svých usedlostí přestavovali na obytné domy pro další horníky. Také důlní podnik budoval přímo u šachty hornickou kolonii a ve 20. a 30. letech našeho století docházelo k výstavbě soukromých hornických domků.

Uhlí se u Kralup začalo dobývat již v 50. letech minulého století severně od obce, na dole Josef. Ale teprve otevřením dolu Elsa roku 1899 se těžba rozvinula. Po 1. světové válce důl převzala Poldina huť a počet horníků se zvýšil na 180. Hlavní těžná šachta byla hluboká 112 m a byla spojená 650 m dlouhou vlečkou s nádražím v Kralupech.

V roce 1930 zde žilo 63 Čechů. Přes poměrně malý počet českých obyvatel zde byla v lednu 1926 otevřena 1 třída české školy a v roce 1929 druhá třída. Český život skončil v Kralupech Mnichovem, ale po skončení 2. světové války se sem zase vrátil, německé obyvatelstvo bylo většinou odsunuto a počet nových obyvatel se pohyboval kolem 800. Při územní reorganizaci v roce 1960 byla ke Kralupům připojena část tzv. Nového Ahníkova. K 1. 1. 1967 byl ukončen provoz na zdejším dole Ludmila. Převzali jej nejdříve Uhelné sklady Chomutov a pak od roku 1972 tam začalo pracovat tzv. likvidační středisko dolu Nástup, n. p. Tušimice, které řešilo otázky, související s plánovanou likvidací obce. V roce 1974 byl pískovcový barokní sloup Nejsvětější Trojice z doby kolem roku 1720, který stával na náměstí před radnicí, přemístěn do Libědic a kříž z roku 1730 do Místa. Život obce byl úředně ukončen k 1. 10. 1976.

Vloženo: 15.4.2005



Komentáře a upřesňující informace


Barokní sloup [Ladislav 7.1.2006 15:03] | Reagovat
ten sloup převážel muj otec :)
Historie hřbitova [Renáta Machová 9.1.2009 10:59] | Reagovat
chtěla bych Vás poprosit o histori záznamů hřbitova .Před vznikek až do tohoto roku.Mám namysli kdo kde leží nikdo mi neporadil a každý mi tvrdí že veškeré záznami byly zničeny snad poradíte nebo alespon dáte radu i za jakou koliv odpoved budu vděčná děkuji Renáta M.
Oltář [Josef Rybánský 12.6.2012 11:31] | Reagovat
Oltářní skříň z roku 1880 od pražského truhláře Vendelína Kostečky z kostela sv. Jakuba byla přesunuta do kostela v obci Výsluní v Krušných horách, odtud pak byla v roce 1985 putovala do kostela sv. Bartoloměje v Rumburku, kde slouží dodnes.
příběh mého dědečka v KRALUPU U CHOMUTOVA [Melnichenko Olena 22.12.2018 23:19] | Reagovat
Jsem z Ukrajiny. Můj dědeček Nikolay Shilo pracoval v této vesnici během druhé světové války. Pokud vím, odvezl ho obuvník Tomáš Mareš z koncentračního tábora. Zdá se, že Tomáš byl sudetští Němci. Historie obecně vypadala takto. Tomáš Mareš hledal asistenta. Přišel do koncentračního tábora a zeptal se: "Kdo jsem obuvník?" Dědeček odpověděl: "Já jsem." Tomáš ho vzal, ale doma zjistil, že můj dědeček lhal. protože se bál zůstat v koncentračním táboře. Tomáš opustil svého dědečka a vyučil tuto profesi. Dědeček věřil, že Tomash Maresh zachránil svůj život. Můj dědeček velmi milý Tomáš a celý jeho život si vzpomněl s vděčností jako spravedlivý majitel a dobrý přítel. Až do konce války pracoval dědeček v obci v obchodě s obuví Maresch a poté se SSSR vrátil s Rudou armádou. V rodné vesnici můj dědeček pracoval jako lesník a šité boty do starého věku. Chtěl by vidět Maresh, ale pro sovětskou osobu to bylo nemožné. Vzpomínám si na několik zábavných příběhů, například na to, jak hráli peníze s horníky. Dědeček řekl: "Pokud budete někdy v této obci, dejte květiny do hrobu Tomáš Mareš". Ale teď není žádná vesnice, žádný hřbitov. A také si myslím, že Tomáš Mareš mohl být deportován s ostatními sudetskými Němci po válce a byl pohřben na úplně jiném místě.
Kralupy u Chomutova [František IV. Hřbitov exhumace 23.12.2018 13:40] | Reagovat
Přeptejte se v Kadani byl ta společný hrob nápis byl pamatuji si .. Společný hrob Kralupy u Chomutova a Tušimic....
 Komentáře a upřesňující informace
Jméno:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Nadpis:
Komentář/Upřesnění:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 51 do následujícího políčka:

   





Více informací ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist