Pohraniční (Reizenhain) - Historie

Přispěl: Zdena Binterová

Ves Pohraniční, dříve Reizenhain, ležela těsně u saských hranic, na pravém břehu potoka Černá, nazývaného také Černý potok a německy Pokau. Nadmořská výška byla kolem 760 m. Na protilehlém levém břehu stojí dodnes saský Reitzenhain. Pro naší ves se někdy pro lepší rozlišení používal název Bömisch Reizenhain. Český název se začal používal až po 2. světové válce a byl odvozen z polohy vesnice.

Od Hory Svatého Šebestiána bylo Pohraniční vzdáleno 6 km SSZ směrem a jeho katastr měl 1306 ha. Význam zemědělství zde byl zanedbatelný, tvrdé klimatické podmínky, nadmořská výška a málo úrodná půda poskytovaly jen nejnutnější obživu, hlavním zdrojem byla vždy práce v lese.

Bývalý Reizenhain ležel při staré cestě z Lipska do Prahy a odedávna v něm stávala hospoda, využívaná formany. Podle pověsti to prý byla třináctá hospoda na cestě a všechny se jmenovaly „U kohouta" - proto se té zdejší říkalo Dreizehnhahn a název se přenesl i na vesnici. Báchorka je to sice hezká, ale nepravdivá.

První zpráva o Reizenhainu, tehdy Reizensteinu, je z roku 1401 v listině, kterou Václav IV. přikazoval, kudy má vést cesta na Míšeň. Zdejší přechod zřejmě existoval již dříve a tudy k nám i později vstupovala nepřátelská vojska - ať to bylo za 30leté války nebo za 71eté, nebo v roce 1938, kdy tudy pronikaly bojůvky Freikorpsu a později i okupační německé jednotky. Na konci 2. světové války tudy procházely kolony zbídačených politických vězňů z koncentračních táborů a bylo zde zastřeleno přibližně 1500 dalších vězňů, čekajících na železničních vagónech na osvobození. Snad již naposledy byl takto neblaze využit reizenhainský přechod v roce 1968.

Další zpráva o Reizenhainu je z roku 1457, kdy král Jiří obnovil nařízení krále Václava IV, týkající se zdejšího přechodu.

Území Reizenhainu bývalo od nejstarších dob součástí chomutovského panství. V druhé polovině 16. století zde stál svobodný statek s hospodou, mlýnem a pilou, patřící rodině Goldammrů, která v Chomutově vlastnila známý dům „U dvou medvídků" v Panské ulici. Podle privilegia měl majitel tohoto svobodného statku v Reizenhainu právo vařit i čepovat pivo, porážet dobytek, péci, lovit ryby v potoce a pást dobytek v lese, který patřil Chomutovu. Toto privilegium potvrdil panovník roku 1615 Janu Goldammerovi z Behrenfeldu a roku 1658 Kryštofu Wohlgemutovi z Rosentalu.

Roku 1605 získal Reizenhain Chomutov, který se právě vykoupil z poddanství. Tehdy tam bylo kromě svobodného statku a hospody ještě 11 poddaných. Koncem 17. století město Chomutov koupilo i zdejší svobodný statek a tak celý Reizenhain zůstal součástí chomutovského panství až do roku 1850, kdy se ves osamostatnila a rychtáře nahradil volený starosta. Po celou dobu až do roku 1850 byl Reizenhain spravován z chomutovského statku Krásná Lípa, jak to potvrzuje i Schaller v roce 1784, kdy zde bylo 15 domů.

Stejně jako v 30leté válce tak i v 7leté se v Reizenhainu opět budovaly hraniční záseky, palisády a šance a opět je vojáci, tentokrát Prusové, bořili. Pak nastal relativní klid, vrátili se formani a rozšířila se zde také drobná dřevovýroba, soustružnictví a výroba hraček. Začátek 19. století však přivedl do Reizenhainu znovu vojáky. I když to nebyla nepřátelská vojska, přesto napáchala velké škody. Vojáci, táhnoucí tudy proti Napoleonovi, spálili v obci všechny ploty, stromy a také několik dřevěnic.

Nová železniční trať z Křimova do Hory Svatého Šebestiána a Reizenhainu, daná do provozu roku 1874, zlepšila spojení se světem, zvýšila objem obchodu se Saskem, ale znamenala i zánik povoznictví a řemesel na něm závislých.

I koncem 19. století byla stále hlavním zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva práce v lese. Paličkování krajek a výroba posamentů, které nějakou dobu přinášely alespoň trochu peněz do domácností, již úplně přestaly. Určitým zdrojem příjmů se ale stala turistika. Ubytování poskytovaly 3 hostince - největším z nich byl tzv. Malzhaus, rozlehlá budova se sálem. Za 1. republiky zde byly 2 obchody smíšeným zbožím, pekařství, trafika, výrobna suvenýrů a soustružna dřeva. Ubytování ale poskytovala také řada vesničanů.

Jednotřídní škola zde byla již před rokem 1780. V roce 1883 byla postavena nová školní budova a ta stará sloužila pak jako chudobinec.

Od února 1937 zde byla také 1 třída české školy, do které chodily děti i ze saského Reizenhainu, kde pracovalo a žilo několik Čechů na konečné stanici buštěhradské dráhy.

Kostel, poštu, četnickou stanici i lékaře měli obyvatelé v Hoře Svatého Šebestiána. Elektřina byla do vsi zavedena začátkem 20. let ze Saska. Ve 20. letech byl také založen malý hřbitov, na kterém byla postavena hřbitovní kaplička.

Poválečný život tu nebyl lehký, i když až do roku 1954 sem jezdil 3x denně autobus. Ves však ležela těsně na hranici, ohraničené do 60. let drátěnými zátarasy. Provoz přes hraniční přechod časem úplně ustal a také železniční trať byla zrušena. Obec se vylidňovala a v roce 1955 úředně zanikla.

Dnes však již opět projíždí hraničním přechodem tisíce aut a z bývalé vesnice zůstaly jen 4 domy a kaplička, všechno přestavěno na rekreační objekty.

Odsunem německého obyvatelstva se vesnice téměř vylidnila.

Vloženo: 15.4.2005