Rusová (Reischdorf) - Historie

Přispěl: Zdena Binterová

Rusová ležela na hřebenu Krušných hor 11,8 km SZ od Kadaně a 0.5 km JV od Přísečnice. Nadmořská výška se pohybovala od 730 do 824 m u nádraží. Byla to dlouhá ves podél potoka a při silnici do Vejprt. V horní části obce se tato silnice rozdělovala - jedna silnice pak vedla do Vernéřova a druhá se nad obcí opět rozdělovala na silnici, vedoucí do Chomutova a druhou, vedoucí přes Volyni do Prunéřova. Katastr měřil 952 ha. Pomyslná čára mezi č. p. 41 a protilehlým č. p. 127 dělila obce na dolní (od rozcestí k Přísečnici) a horní (od rozcestí k nádraží). Silniční spojení bylo tedy dobré a kromě toho měla obec od roku 1872 také nádraží na trati Chomutov - Vejprty, společné i pro Přísečnici. I když celá obec v rámci výstavby vodní nádrže Přísečnice zanikla, nádraží stojí dodnes.

Kdy přesně Rusová vznikla, není známo, většinou se ale uvádí, že první zmínka o Reuzendorfu, pozdějším Reischdorfu, je z roku 1367. Český název, vycházející z první části německého názvu (Reusze, Russe-), se začal užívat až od roku 1948. Někteří autoři namítají, že roku 1367 Rusová ještě nemohla existovat, protože není uvedena v seznamu obcí, patřících tehdy k Hasištejnu. Jisté však je, že roku 1490 již delší dobu existovala, protože je uvedena mezi majetkem, o který se dělili tři bratři zemřelého Jaroslava Hasištejnského z Lobkovic.

Lze předpokládat, že i Rusová vznikla díky dolování. Výskyt železné rudy u Rusové i důl Martin je zde doložen, ale určitou úlohu při vzniku Rusové sehráli i povozníci a formani. Ti od začátku obstarávali odvoz rud a dovoz pomocných materiálů pro doly a tavbu.

Původně patřila Rusová k hasištejnskému panství, ale od roku 1533 pak již k panství Přísečnice a s ním střídala i majitele. Podle soupisu sedláků a poddaných z roku 1553 bylo v Rusové 72 „usedlých", tj. vlastnících dům i pozemek a platících daně, celkem to mohlo být kolem 400 osob. Na tehdejší význam Rusové ukazuje skutečnost, že podle tohoto seznamu bylo ve Vejprtech jen 42 nebo v Kovářské 17 usedlých. Od roku 1546 zde byly vedeny soudní knihy, zaznamenávající koupi i prodej domů, soudní řízení před rychtářem i zajímavé události. V té době se obyvatelé hlásili k protestantství. Po roce 1620 však i zde zavládla tvrdá rekatolizace.

Třicetiletá válka se do roku 1631 Rusové příliš nedotkla, pak však tudy táhlo jedno vojsko za druhým a vesnice byla dokonale zpustlá.

Berní rula roku 1654 uvádí v Rusové 30 sedláků, z nichž 18 formani, 1 šenkuje a 2 dvory jsou pusté. Dále zde žilo 42 chalupníků, z nichž 5 formani a 15 chalup je pustých.

Po válce se poměry začaly uklidňovat, roku 1659 je zde uveden i učitel. Zvyšování robotních povinností však vedlo roku 1680 k povstání, do kterého se zapojila i Rusová. Povstání však bylo brzy potlačeno.

Po útlumu dolování, který dovršila 30letá válka, se sice zdejší lidé pokoušeli obnovit práce, roku 1712 byl znovu otevřen i důl Martin, ale vše zase brzy utichlo a lidé si museli hledat jiné zdroje obživy. Formani se také museli přeorientovat a místo rud a dřeva začali vozit různé zboží. Rozšířilo se zde také paličkování krajek, při kterém pomáhaly od 10 let i děti. Muži byli většinou někde ve světě, ať už jako formani nebo muzikanti, takže veškerá práce v domácnosti zůstala na ženách a dětech.

V 18. století zde vypukl 2x velký hlad, za kterého zemřelo v Rusové na 150 lidí. Bylo pak nařízeno vysázet brambory, které se do té doby (1772) pěstovaly jen v některých panských zahradách v podhůří.

Při přečíslování domů za Marie Terezie měla Rusová 198 popisných čísel. Roku 1746 bylo v Rusové 27 formanů, 60 vozičů pytlů, 2 tkalci, pacholek od koní, obecní pastýř, posel a 15 nádeníků. Voziči pytlů vozili na svých koních obilí z nížin do hor.

První školní budova zde byla postavena roku 1761. Roku 1689 byla zbarokizována gotická hřbitovní kaple sv. Martina z 15. století a povýšena na filiální kostel a roku 1774 mu byl přidělen i kněz.

Postavení všech poddaných na přísečnickém panství se zlepšilo až v roce 1777, kdy se přikročilo k provedení raabizace, tzn. zrušení roboty a přidělení pozemků do skutečného vlastnictví poddaných. Povoznictví se v té době dočkalo značného rozkvětu. Jezdilo se daleko do Evropy a někteří formani byli opravdu bohatí.

Za napoleonských válek byla postižena také Rusová a nejen tím, že tudy procházely statisícové armády, ale také zákazem výjezdu formanů do ciziny, což jejich obchod značně zmenšilo.

Roku 1850 se obce staly samostatnými a získaly jistou nezávislost na vrchnosti. Zdrojem příjmů obce byla těžba rašeliny v severní části katastru a těžba dřeva z obecního lesa, kde kmeny měly průměr až 1 m. Zprovoznění železnice v roce 1872 sice výrazně zlepšilo dopravní možnosti, ale znamenalo i konec velkých obchodních cest zdejších formanů. Se zahájením železničního provozu souviselo i otevření pošty v Rusové, ke které patřily také vesnice Podmilesy, Nová Víska. Louchov a Domašín. Roku 1875 postavili v dolní Rusové novou školní budovu se 4 třídami. Roku 1874 zřídili v Rusové nový hřbitov - starý u kostela zrušili a postavili tam pomník padlým vojákům. Postavili také cihelnu, ale ta brzy zanikla pro nedostatek vhodné hlíny. Zprávy z konce 19. století hovoří mimo jiné i o úspěšném pěstování zelí, výrobě dřevěného nádobí a podomácku vyráběných krajkách.

V roce 1901 se Rusová stala městysem a to byl asi hlavní důvod, proč roku 1906 postavili v dolní Rusové novou radnici. Ale hned roku 1910 postavili v horní Rusové další, mnohem větší radniční budovu a tu první pak změnili na chudobinec. V roce 1911 byl postaven vodovod, ale kvůli rozepřím mezi horní a dolní Rusovou byl zaveden jen

v dolní a střední části obce. Elektrické osvětlení bylo v Rusové zavedeno ze Saska v roce 1921. V letech 1935 - 1939 byl v Rusové postaven nový moderní kostel, zasvěcený opět svatému Martinovi. Starý kostel byl zbořen v roce 1945. Pro své krásné okolí a hluboké lesy se Rusová stala cílem častých výletů z Chomutova i Saska. V té době zde

bylo 20 hostinců, 5 tanečních sálů, 10 řeznictví. Největším hostincem byl tehdy „Stadt Leipzig", kde

občas hostovalo i profesionální divadlo.

V rámci výstavby vodního díla Přísečnice bylo nutno provést úplnou likvidaci obce, která začala na jaře 1973. Před demolicemi bylo nutno požádat o upuštění památkové ochrany objektů č. p. 60, 105, 132. 144, 240, 256, 279, 270, domu při č. p. 60 a rekreačního střediska Racek. Barokní sloup se sochou Dobrého pastýře z roku 1715 byl přemístěn do Hory Sv. Šebestiána a dvoustranné sousoší sv. Rodiny, které stávalo u cesty do Přísečnice, na lesní hřbitov ve Vejprtech.

Po skončení druhé světové války byla většina německých obyvatel odsunuta a jak ukazuje tabulka, nepodařilo se již obec dosídlit do původní velikosti.

Vloženo: 15.4.2005