Plzeň-kasárna 35.pěšího pluku (Pilsen - Kaserne des 35en Regiments) - Z historie slavného 35.pěšího pluku a jeho kasáren

Přispěl: Pavel Frýda

Pluk, později označený číslem 35, byl založen dekretem Leopolda I. dne 8.1.1683. Během téměř tří set let své existence se zúčastnil 72 tažení a více než 60 bitev.Část pluku se zůčastnila již při obraně Vídně proti Turkům v r. 1683. Plzeňský regiment se také zůčastnil protitureckých tažení prince Evžena Savojského, mimo jiné dobýval Bělehrad (1688) a Petrovaraždín (1716, dnes Petrovaradin v Srbsku). Znovu bojoval ve válkách o Španělské dědictví, v Sedmileté válce a ve Slezských válkách s Prusy, pod velením maršála Dauna a známého generála Laudona se pluk podílel na rozdrcení pruského krále Bedřicha Velikého v bitvě u Hochkirku r.1758. V r. 1769 obdržel pluk své řadové číslo 35 a v r.1771 mu byl oficiálně přidělen odvodní okrsek Plzeňský kraj a štábní stanice Plzeň, příslušníci pluku nosili rakově červené výložky a žluté knoflíky. Pochopitelně se pluk zůčastnil i Napoleonských válek (1792-1815). V roce 1809 v bitvě u Aspren (dnes součást Vídně) se po řadě neúspěchů dokonce Rakušanům podařilo za účasti plzeňského pluku téměř zničit samotného Napoleona. Pronásledování zbytků nepřítele zabránily však těžké ztráty a únava. 35.regiment se aktivně podílel na krvavé bitvě u Solferina v Itálii (1859) a Prusko-rakouské války v létě 1866, kdy v samotné bitvě u Sadové statečně kryl ústup rakouské armády. I.světová válka přinesla 35.pluku těžké ztráty v bojích na ruské i italské frontě. Tuto válku zahájil pluk bojem 28.srpna 1914 na řece San v Haliči, společně s jindřichohradeckým 75.pěším plukem patřil do sestavy 37.pěší brigády 19.plzeňské pěší divize. V bitvě u Zborova (2.7.1917) se dokonce střetl v bratrovražedném boji s Čs.střeleckou brigádou ruských legií (pluk byl zařazen stejně jak je uvedeno výše). Nejde o nijak nadnesený výraz autora příspěvku, podle dobových svědectví se na bojišti skutečně setkali bratři i jiní příbuzní z Plzeňska*. Většina ze zajatých příslušníků pluku pak vstoupila do čs.legií. Duálně očíslovaný 35.pěší pluk čs.legií Foligno pak vznikl 8.12.1918 v italské Padově, jeho velitel byl italský plk.Balbinot. Pro původní 35.pěší pluk I.světová válka skončila 30.10.1918 na italské frontě u obce Campomolonu. Obě součásti jak domácí, tak legionářská zajišťovaly po 28.10.1918 území nově vzniklého státu jak v pohraničních oblastech, tak na Těšínsku i na Slovensku, legionářský 35.střelecký pluk bránil od 15.2.1919 jižní hranice Slovenska u Košic a domácí část 35.pěšího pluku ještě musela zasáhnout od 4.6.1919 u Nitry do bojů proti maďarské Rudé armádě, boje pak naštěstí skončily již v 24.6.1919 příměřím a ústupem nepřítele za mezinárodně stanovenou hranici ČSR**. K 1.1.1920 byly obě části výnosem MNO spojeny a vznikl 35.pěší pluk Foligno. Poslední bojové nasazení pluk zažil v září 1938 v rámci 2.plzeňské divize po všeobecné mobilizaci. Po osvobození v r.1945 byl 35.pěší pluk Foligno obnoven, ale v Klatovech. Pak byl přemístěn do Domažlic, kde ovšem bez čestného názvu a s jinými čísly přežívali jeho nástupci, např.v r.1950 byl zrušen čestný název pluku Foligno a propůjčen název nový Čs.bojovníků ve Španělsku (ačkoliv většina těchto bojovníků seděla v bolševických kriminálech), v r.1955 ztratil pluk i své tradiční číslo, byl přečíslován na 68.střelecký pluk a v r.1958 byl zreorganizován a nazván 12.motostřeleckým plukem Juraje Jánošíka. Od r.1970 nesl nový název Hronský, jako pluk zanikl útvar v r.1992. Ještě v r.1993 navázal na starou tradici 21.mechanizovaný prapor z Janovic nad Úhlavou, kdy obdržel rozkazem prezidenta čestný název Pětatřicátníci a na plzeňském náměstí převzal bojovou zástavu s vyobrazením velblouda. To však byla jen labutí píseň za dlouhou historií pluku, neboť uvedený útvar byl v r.2004 definitivně zrušen. A tak po slavném pluku zbyla jen známá Hašlerova píseň. Slavný pluk si dnes alespoň připomíná ve svém názvu Pětatřicátníci 35. (171.) rota plzeňských Aktivních záloh Armády České republiky.
Kasárna pro 35.pěší pluk se začala stavět v r.1820. Do té doby vojsko kvartýrovalo v domech a jiných prostorách v majetku civilních osob, což plzeňské měšťany pochopitelně obtěžovalo a popouzelo. Proto dne 6.5.1820 plzeňská městská rada rozhodla o výstavbě moderních kasáren vlastním nákladem, aby se problému zbavila. Pozemek před tzv.Slepou, či Skvrňanskou bránou si osobně tentýž rok přijel prohlédnout sám císař František I. Stavba byla neprodleně zahájena a budova v empírovém stylu byla dokončena a předána eráru 5.10.1826. Práce provedla firma plzeňského stavitele Aloise Mattase a náklady na stavbu byly nemalé-173 tisíc zlatých. Opětovnou inspekcí poctil císař František I. kasárna 1.- 5.8.1833 a nešetřil chválou. Na další vizitaci mocnáře čekala kasárna až do 27.8.1885, kdy Plzeň navštívil císař František Josef I. u příležitosti velkého polního cvičení armády v okolí Plzně. Ke koloritu tehdejší doby patřilo troubení večerky. Večerka se oznamovala v létě ve 22 hodin, v zimě o hodinu dříve. Trubači, nebo bubeníci, oznamovali večerku na rozích ulic v okolí kasáren, to proto, aby je slyšeli vojáci v hostincích, které měli v oblibě. Málokdo z řadových vojáků tehdy vlastnil hodinky. Později se troubilo jen uvnitř kasáren, naposledy ještě po r.1945. Po I.světové válce užívala objekt dále armáda, ale prapory pluku byly postupně i s velitelstvím přesunuty do Klatov a v Plzni zůstal nakonec pouze náhradní prapor. Hned 15.3.1939 obsadil kasárna Wehrmacht, aby je intenzívně využíval celou válku. Když vypuklo 5.5.1945 květnové povstání stačili ještě Němci palbou z oken kasáren zabít dva povstalecké bojovníky. Následující den američtí vojáci 16.obrněné divize po prudkých přestřelkách v ulicích města rychle zlikvidovali zbývající odpor a německé vojáky z kasáren odvedli do menšího komfortu zajateckého tábora, umístěného v místech dnešní Borské přehrady. Během transportu zajatců docházelo ze strany českého obyvatelstva k jejich napadání i pokusy o lynčování. Kasárna jen krátce využívala obnovená čs.armáda, ale pak zůstala opuštěná a od padesátých let postupně chátrala. Rozlehlá budova byla zbourána odstřelem dne 24.1.1969.

*Gen.Ludvík Svoboda, sám účastník bitvy u Zborova, ve své knize Cestami života na str.404 uvádí tyto příběhy: Kuchař od naší roty...nechtěl zůstat vzadu a hnal se do útoku. V rakouských zákopech zajal svého syna. Jarda Záhořík se tu shledal se svým bratrem....jeden z vojáků se dal na útěk, volali na něho, ale on se nezastavil. Byl zabit, voják co střílel se šel na mrtvého podívat, byl to jeho syn. Jistý Ota z Plzně našel mezi zajatci svého bratra. Jiný z bojovníků se sklonil k raněnému rakouskému vojáku a poznal svého otce...atd.

**ne všechny maďarské jednotky byly ochotny uznat příměří a poslední výstřely padly až 14.8.1919 při obsazování bratislavské Petržalky. V bojích proti maďarské královské armádě a zejména v těžkých bojích proti maďarské Rudé armádě padlo při zajišťování Slovenska v době od 2.11.1918 do 24.6.1919 ještě 2823 českých legionářů i vojáků a námořníků z domácích částí čs.vojska, včetně autorova prastrýce, příslušníka 33.střeleckého pluku italských legií. Boje se vedly se střídavými úspěchy, nová čs.armáda se teprve rodila, chybělo vše-výstroj, potraviny,munice, těžké zbraně, profesionálním českým důstojníkům z bývalé rakouské armády mužstvo nevěřilo a záložní důstojníci na úkoly nestačili, italští důstojníci velící vyšším jednotkám projevovali vojenskou neschopnost i téměř zradu hájením maďarských zájmů (např.plk.Barreca, velitel 33.legionářského pluku v Bratislavě) a italská vojenská mise musela být odvolána. Zlom nastal 1.6.1919 příchodem zkušených francouzských generálů a důstojníků, zlepšilo se i zásobování a maďarští bolševici už šli jen od porážky k porážce....

Zdroje: web.stránky KORUNA ČESKÁ, www.kc-plzen.cz
Plzeň 1935-1965
P.Mazný-V.Krátký, 100 zajímavostí staré Plzně
L.Svoboda, Cestami života (str.404)
L.Nedorost, Češi v 1.světové válce 1.-3.díl
web.stránky Československé vojenství

Vloženo: 17.3.2007