Grundmühle (Dolský mlýn) - Historie Dolského mlýna - Cornelis Zippe - přeloil Jiří David
Beigetragen:
Vladimír KrausHistorie Dolského mlýna sahá zpět do doby osídlení severočeské oblasti německými kolonisty v 13. či 14. století. Dne 15. července 1515 je poprvé průkazně uveden v kupní smlouvě Jana ze Salhausenu jako součást panství hradu Ostrý. Prvními nájemními mlynáři byli Andreas Schöbel a Christov Seidel. Oba náleeli k občanům obce Hřensko, nebo v oné době dosahovala tato obec a k Dolskému mlýnu. Od 1584 patřil mlýn ke zboí beneovského dolního zámku a roku 1653 přeel na panství Býnovec. Zemědělci z okolí museli být v této době neustále připraveni vozit sladovnický ječmen do mlýna a zpět; a to i ve vlastním čase ní. Změny ve vlastnictví mlýna provázely stále pouze problémy. Panstvo například trvalo na právu plavení dřeva skalní ulicí, jak byl tok říčky také zván. Dolo to a tak daleko, e mletí se na jistou dobu, během ní bylo plaveno dříví, muselo zastavit. Dřevo, připravované pro plavení po Labi, bylo uskladňováno ve skladu dřeva před budoucím hotelem Hetschel (dnes Labe) ve Hřensku. Za časů vorařství se o pouívání vodního toku dělilo panství Beneov, Býnovec a Česká Kamenice. 2. srpna 1530 uzavřel Bedřich ze Salhausenu na Beneově s vévodou ze Saska smlouvu o bezproblémovém plavení dřeva po Labi.
Dne 10. září 1696 prodal panský úřad Býnovec Dolský mlýn za 300 říských tolarů Johannu Christophu Pohlovi. Majitel panství, říský hrabě Johann Georg Clary-Aldringen, měl svůj hlavní majetek v Teplicích, kde té bydlel. Patřilo mu ale také panství Býnovec s částí města Beneov nad Ploučnicí. U před koupí byl Balthasar Pohl nazýván panským mlynářem a asi proto mu mohl být mlýn přiklepnut. S touto změnou vlastnictví se mnohé změnilo. Vorařská práva byla nepochybně jetě vyhrazena, ale povinnost růovských sedláků vozit své obilí do zámeckého mlýna v Děčíně a býnoveckých, arnoltických a janovských sedláků do hřenského mlýna, skončila s mlýnskou smlouvou z roku 1786. Komplex budov Dolského mlýna, který stál jetě v roce 1945, byl roku 1727 nově vystavěn (letopočet je na dodnes existujícím dveřním překladu mlýnských rozvalin). Roku 1814 k němu přibyla jetě palírna kořalky a byla zřízena pekárna.Cesta z Kamenické Stráně k Dolskému mlýnu byla na podnět panstva v roce 1834 přeměně na dolským mlynářem na vozovou cestu.
Zahradní restaurace, nacházející se kdysi vedle Dolského mlýna byla poprvé průkazně vedena v roce 1595. Tento pozemek (Kamenická Stráň č. 44) byl od roku 1683 a dopřelomu 19. a 20. století a v průběhu 20. století v rukou rodiny Richterových. Schaller uvádí roku 1787 v Dolském mlýně 4 domy. Sommer (1833) napočítal 24 obyvatel ve 3 domech, co byly mlýn na mouku, palírna kořalky a Chaluppengütchen, zahradní restaurace, která náleela k panství Česká Kamenice. V 19. století byla v Dolském mlýně vyráběna smola na vozy. Kamenická Stráň a Dolský mlýn leely na středověké komunikaci Česká silnice z Děčína do Budyína.V letech 1845-1853 bylo ve zdejích budovách umístěno také oddělení rakouské finanční stráe a tehdy byly provedeny dalí stavební úpravy.U v roce 1881 zřídil Franz Fiedler mezi Dolní Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem provozna člunech v jednom směru po proudu, který podle majitele panství, kníete Ferdinanda Kinského obdrel název Ferdinandova soutěska. Začátek projíďky byl přiblině v místě, kde ústí Chřibská Kamenice do Kamenice. Protoe se zde plavba konala v protikladu k Divoké a Edmundově soutěsce v říčním toku, ponechaném v maximálně přírodním stavu, musely být čluny vlečeny zpátky proti proudu prázdné. Od 1888 vlastnil Dolský mlýn výčepní oprávnění. V 30. a 40. letech 20. století byla v Dolském mlýně v provozu u jen restaurace, která byla v létě velice navtěvována letními hosty (rekreanty) a té i domorodci. Se začátkem 2. světové války byla projíďky na člunech zastaveny. Posledními hostinskými byla rodina Sommerových. Rodina Pohlových byla od roku 1696 a do vyhotění vlastníky Dolského mlýna. Posledním mlynářem byl Franz Pohl, enatý s Emilií Seidelovou (*1862) z Růové. Z manelství pocházeli dva synové a tři dcery. Synové ili v Růové, jejich sestry ily asi v Dolském mlýně. Marie Dinnebierová, roz. Pohlová (*1883) byla dědičkou dolského mlynáře. Od ní přelo vlastnictví mlýna na její dceru Emmu Wenzelovou (*1927), která byla poslední majitelkou Dolského mlýna.
Samota Dolský mlýn byla a do roku 1872 počítána k obci Hřensko, potom k obci Kamenická Stráň, samotný mlýn asi později k Vysoké Lípě. Po stránce poty byl mlýn zaopatřován potovním úřadem v Růové.
Po odsunu domácích obyvatel v letech po 2. světové válce postačilo několik let k postupné zkáze lidské činnosti, trvající několik století. Dnení alostné rozvaliny připomínají u jen málo bývalou přičinlivost. U dnes rozpadajícího se jezu byl kdysi můstek pro pěí. Voda se valila z jezu a ve na můstku vlhce skrápěla vodnítří. Na čelní straně mlýna se otáčelo mlýnské kolo, které mělo v průměru čtyři metry a pravidelně klapalo. Vedle vystupovali z loděk Ferdinandovy soutěsky spokojení lidé a těili se z někdejího klenotu Českého výcarska.
Zdroje:
1) A.Herr, Heimatkreis Tetschen-Bodenbach, Nördlingen, 1993
2) E.Neder in: MNExKl 34 (1911) 128-134)
3) E.Schubert, Heimat Rosendorf, Laufen 1993, 76-78)
Eingegeben: 26.1.2009