Grundmühle (Dolský mlýn) - Historie Dolského mlýna - Cornelis Zippe - přeložil Jiří David

Beigetragen: Vladimír Kraus

Historie Dolského mlýna sahá zpět do doby osídlení severočeské oblasti německými kolonisty v 13. či 14. století. Dne 15. července 1515 je poprvé průkazně uveden v kupní smlouvě Jana ze Salhausenu jako součást panství hradu Ostrý. Prvními nájemními mlynáři byli Andreas Schöbel a Christov Seidel. Oba náleželi k občanům obce Hřensko, neboť v oné době dosahovala tato obec až k Dolskému mlýnu. Od 1584 patřil mlýn ke zboží benešovského dolního zámku a roku 1653 přešel na panství Býnovec. Zemědělci z okolí museli být v této době neustále připraveni vozit sladovnický ječmen do mlýna a zpět; a to i ve vlastním čase žní. Změny ve vlastnictví mlýna provázely stále pouze problémy. Panstvo například trvalo na právu plavení dřeva „skalní ulicí“, jak byl tok říčky také zván. Došlo to až tak daleko, že mletí se na jistou dobu, během níž bylo plaveno dříví, muselo zastavit. Dřevo, připravované pro plavení po Labi, bylo uskladňováno ve skladu dřeva před budoucím hotelem Hetschel (dnes Labe) ve Hřensku. Za časů vorařství se o používání vodního toku dělilo panství Benešov, Býnovec a Česká Kamenice. 2. srpna 1530 uzavřel Bedřich ze Salhausenu na Benešově s vévodou ze Saska smlouvu o bezproblémovém plavení dřeva po Labi.
Dne 10. září 1696 prodal panský úřad Býnovec Dolský mlýn za 300 říšských tolarů Johannu Christophu Pohlovi. Majitel panství, říšský hrabě Johann Georg Clary-Aldringen, měl svůj hlavní majetek v Teplicích, kde též bydlel. Patřilo mu ale také panství Býnovec s částí města Benešov nad Ploučnicí. Už před koupí byl Balthasar Pohl nazýván panským mlynářem a asi proto mu mohl být mlýn přiklepnut. S touto změnou vlastnictví se mnohé změnilo. Vorařská práva byla nepochybně ještě vyhrazena, ale povinnost růžovských sedláků vozit své obilí do zámeckého mlýna v Děčíně a býnoveckých, arnoltických a janovských sedláků do hřenského mlýna, skončila s mlýnskou smlouvou z roku 1786. Komplex budov Dolského mlýna, který stál ještě v roce 1945, byl roku 1727 nově vystavěn (letopočet je na dodnes existujícím dveřním překladu mlýnských rozvalin). Roku 1814 k němu přibyla ještě palírna kořalky a byla zřízena pekárna.Cesta z Kamenické Stráně k Dolskému mlýnu byla na podnět panstva v roce 1834 přeměně na dolským mlynářem na vozovou cestu.
Zahradní restaurace, nacházející se kdysi vedle Dolského mlýna byla poprvé průkazně vedena v roce 1595. Tento pozemek (Kamenická Stráň č. 44) byl od roku 1683 až dopřelomu 19. a 20. století a v průběhu 20. století v rukou rodiny Richterových. Schaller uvádí roku 1787 v Dolském mlýně 4 domy. Sommer (1833) napočítal 24 obyvatel ve 3 domech, což byly mlýn na mouku, palírna kořalky a „Chaluppengütchen, zahradní restaurace, která náležela k panství Česká Kamenice. V 19. století byla v Dolském mlýně vyráběna smola na vozy. Kamenická Stráň a Dolský mlýn ležely na středověké komunikaci „Česká silnice“ z Děčína do Budyšína.V letech 1845-1853 bylo ve zdejších budovách umístěno také oddělení rakouské finanční stráže a tehdy byly provedeny další stavební úpravy.Už v roce 1881 zřídil Franz Fiedler mezi Dolní Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem provozna člunech v jednom směru po proudu, který podle majitele panství, knížete Ferdinanda Kinského obdržel název Ferdinandova soutěska. Začátek projížďky byl přibližně v místě, kde ústí Chřibská Kamenice do Kamenice. Protože se zde plavba konala v protikladu k Divoké a Edmundově soutěsce v říčním toku, ponechaném v maximálně přírodním stavu, musely být čluny vlečeny zpátky proti proudu prázdné. Od 1888 vlastnil Dolský mlýn výčepní oprávnění. V 30. a 40. letech 20. století byla v Dolském mlýně v provozu už jen restaurace, která byla v létě velice navštěvována letními hosty (rekreanty) a též i domorodci. Se začátkem 2. světové války byla projížďky na člunech zastaveny. Posledními hostinskými byla rodina Sommerových. Rodina Pohlových byla od roku 1696 až do vyhoštění vlastníky Dolského mlýna. Posledním mlynářem byl Franz Pohl, ženatý s Emilií Seidelovou (*1862) z Růžové. Z manželství pocházeli dva synové a tři dcery. Synové žili v Růžové, jejich sestry žily asi v Dolském mlýně. Marie Dinnebierová, roz. Pohlová (*1883) byla dědičkou dolského mlynáře. Od ní přešlo vlastnictví mlýna na její dceru Emmu Wenzelovou (*1927), která byla poslední majitelkou Dolského mlýna.
Samota Dolský mlýn byla až do roku 1872 počítána k obci Hřensko, potom k obci Kamenická Stráň, samotný mlýn asi později k Vysoké Lípě. Po stránce pošty byl mlýn zaopatřován poštovním úřadem v Růžové.
Po odsunu domácích obyvatel v letech po 2. světové válce postačilo několik let k postupné zkáze lidské činnosti, trvající několik století. Dnešní žalostné rozvaliny připomínají už jen málo bývalou přičinlivost. U dnes rozpadajícího se jezu byl kdysi můstek pro pěší. Voda se valila z jezu a vše na můstku vlhce skrápěla vodnítříšť. Na čelní straně mlýna se otáčelo mlýnské kolo, které mělo v průměru čtyři metry a pravidelně klapalo. Vedle vystupovali z loděk Ferdinandovy soutěsky spokojení lidé a těšili se z někdejšího klenotu Českého Švýcarska.
Zdroje:
1) A.Herr, Heimatkreis Tetschen-Bodenbach, Nördlingen, 1993
2) E.Neder in: MNExKl 34 (1911) 128-134)
3) E.Schubert, Heimat Rosendorf, Laufen 1993, 76-78)


Eingegeben: 26.1.2009