PřihlášeníPřihlášení RegistraceRegistrace nového uživatele  DeutschDeutsch
Ostrava hlavní synanoga (Mährisch-Ostrau Haupttempel.) - Židovští vojáci z Ostravska v boji u Sokolova

Přispěl: Pavel Frýda

Dnes po mnoha letech od skončení událostí II.světové války je poměrně málo známou skutečností, že čs.občané židovského původu tvořili z počátku vysoké procento ze stavu naší zahraniční armády. Tito muži a často i ženy bojovali statečně a z drtivé většiny svou povinnost vůči vlasti splnili čestně, jejich zásluhy a oběti nelze popřít. Je prakticky neznámo, že prvním padlým čs.vojákem byl židovský dobrovolník čet.Vítězslav Grünbaum z Ostravy, velitel protiletadlové obrany nádraží Hluboczek Wielki v Polsku již 15.9.1939. Také první čs.voják padlý u čs.praporu na Středním východě byl dne 6.7.1941 židovský vojín Jiří Haas z Brna (20 let) v boji u osady Baniyas v Sýrii. Také v SSSR v boji u Sokolova patřil mezi první padlé voj.Walter Lanzer z Ostravy (23) a dalších asi 50 jmen zde padlých patřilo židovským bojovníkům. I mezi poslední zahynulé příslušníky čs.zahraniční armády patřili Židé-rtm.Jindřich Ladsmann z Bratislavy (24), pilot 310.čs.stíhací perutě, který dne 15.6.1945 smrtelně havaroval ve svém Spitfiru, osud byl velmi krutý k příslušnici WAAF*od 311.čs.bombardovací perutě svob.Editě Herrmannové z Plzně (19), která zahynula při havárii čs.Liberatoru ve Velké Británii dne 5.10.1945, stroj měl namířeno po dlouhých 6 letech do vlasti….Právě dnes 7.3., kdy autor vkládá tento článek, je předvečer 68. výročí boje o Sokolovo.
V okamžiku útoku Německa na SSSR dne 22.6.1941 se na sovětském území nacházelo poměrně hodně československých občanů. Sice málo početná, ale důležitá byla tzv.oranská skupina tvořená 88 důstojníky a poddůstojníky v čele s pplk.Svobodou, kteří pak tvořili základní velitelský a instruktorský kádr jednotky. Další skupinu tvořila levicová, zejména komunistická, politická emigrace. Nejpočetnější však byli čs.občané z Podkarpatské Rusi (Rusíni, či Podkarpatorusové), odpor k maďarské okupaci a pročeskoslovenské cítění vedlo tyto mladé muže k útěku k formujícím se čs.jednotkám do Polska a později i do SSSR. Naprostá většina z nich však skončila v pracovních lágrech, kde živořili za těžké fyzické práce v úděsných podmínkách a mnoho jich zahynulo. Byli to právě spolehliví Rusíni, kteří zpočátku tvořili největší část mužstva naší jednotky, v bojích prokázali vysoké morální i vojenské kvality a oddanost demokratickým principům Československé republiky.
Početní byli i židovští uprchlíci, avšak i oni skončili v lágrech. Nejpočetnější skupinou byli právě židovští muži ze severní Moravy-z Ostravska, Fryštátu (dnes Karviná), Třince a Českého Těšína. V říjnu 1939 byli totiž židovští muži z těchto míst deportováni (jednalo se o první transporty českých Židů) do pracovního tábora Nisko poblíž sovětské hranice. Tábor byl kupodivu nedbale střežen, tudíž se mnoha vězňům podařilo utéci, některé skupiny esesáci sami vyvedli až k hranicím, kde sice některé postříleli, ale většinu nechali přeběhnout na sovětské území, kde je však opět čekal lágr… Další jednotliví židovští uprchlíci pocházeli ze všech koutů tehdejšího Československa. Zpočátku početní židovští vojáci ubývali jak absolutně, zejména v důsledku bojových ztrát, tak i relativně pozdějším příchodem četných Volyňských Čechů a slovenských vojáků, kteří houfně přebíhali na sovětskou stranu (např.u Melitopole přešlo 30.10.1943 hromadně skoro 3000 příslušníků 1.pěší divize).
Celkově se odhadovalo, že v sovětských lágrech bylo vězněno na 20-25 tisíc čs.občanů, z důvodů válečných zmatků, svévole velitelů táborů apod. jich však bylo postupně propuštěno jen asi 5 tisíc, být propuštěni všichni, stál by na frontě ne pouhý československý prapor, ale celá divize…
Brzy po vypuknutí války dala na základě čs.-sovětské smlouvy z 18.7.1941 vláda sovětská souhlas k vytvoření čs.vojenské jednotky, v průběhu ledna 1942 byli amnestováni čs.občané věznění v pracovních lágrech, sovětský tisk a rozhlas uveřejňoval výzvy našim občanům ke vstupu do čs.vojska. Za posádkové město bylo určeno příuralské město Buzuluk, založené v r.1736 a které ostatně Čechoslováky nezažilo poprvé, koncem června 1918 odtud čs.legionáři vyhnali bolševiky. Brzo začali přijíždět do buzuluckých kasáren první dobrovolníci. Vězni propuštění z lágrů byli však často v natolik špatném zdravotním stavu, že nebyli ani schopni vystoupit z vlaku, čs.vojenské hlídky procházely každou soupravou, vyvolávaly Čechoslováky a nechávaly je odvážet do posádkové nemocnice i tak někteří zemřeli. Náčelník čs.vojenské mise v SSSR plk.Píka a jeho spolupracovníci výslechy propuštěných i z jiných zdrojů zjišťovali, kde jsou ještě vězněni čs.občané a jejich propuštění zdvořile, ale důrazně urgovali u sovětských úřadů, což ovšem všemocné soudruhy zvyklé jen na devótní prosby popuzovalo. Celkem blahovolně byli z Rudé armády do čs.jednotky uvolňováni naši krajané-občané SSSR, kteří přinášeli cenné bojové zkušenosti. Výstroj čs.jednotky byla britské provenience, v Buzuluku bylo od počátku k dispozici 3 tisíce battledressů, k nim vojáci obdrželi britské skládané lodičky, typické ploché přilby Mk.II, bělavé plátěné opasky a k bagančatům spinky téže barvy, na sovětské poměry se jednalo o stejnokroje téměř elegantní, ale nepříliš vhodné do pravé ruské zimy, k zimní adjustaci proto fasovali vojáci i typické ruské doplňky jako válenky, ušanky, prošívané vesty „tělogrejky“, důstojníci pak ovčí kožichy „šuby“, zahřál i válečný příděl 100g vodky, machorky a papiros. Zbraně obdrželi čs.vojáci sovětské-automatické pušky Tokarev SVT vz.40, samopaly Špagin PPŠ vz.41, pistole Tokarev TT vz.30, revolvery Nagan vz.95, lehké kulomety Děktarjev DP vz.27, starší konstrukce, ale v boji osvědčené těžké kulomety Maxim vz.10, protitankové pušky Simonov PTRS vz.41, minomety Šavyrin vz.40 a 41 atd. Jednalo se o výzbroj velmi dobrou, podobně byly vyzbrojeny jen elitní sovětské útvary, palebnou silou se čs.prapor vyrovnal tehdejšímu řadovému sovětskému pěšímu pluku. Na podzim 1942 byl ukončen výcvik 1.polního praporu a v den čs.státního svátku 28.10.1942 nastoupil prapor ke slavnostní přísaze. Vojáci a důstojníci prahli po boji, nicméně londýnské ministerstvo obrany bylo opatrné. V době, kdy byly na sovětsko-německé frontě drceny celé divize a sbory, bylo frontové nasazení těžce vytvářeného praporu bez možnosti doplňování ztrát hazardem, ministerstvo chtělo nasadit naše jednotky až v boji na částečně osvobozeném území vlasti. Nicméně plk.Svoboda si dokázal poradit, porušil služební potup a prostřednictvím sovětské mise se obrátil se žádostí o zasazení na frontu přímo na Stalina a bylo mu vyhověno, československé autority si pak netroufly Stalinovo rozhodnutí nijak revidovat. Svoboda si ostatně s čs.vojenskými řády hlavu nelámal, v Rusku platí, že B-h je vysoko a car daleko (ve Svobodově případě londýnské ministerstvo) a tak např.zařazoval do jednotky podle sovětského vzoru i ženy (sloužily jako zdravotnice, radistky, ale i odstřelovačky), zřídil „štráfotrjad“ trestní jednotku, což čs.předpisy neznaly. Tím nemá být řečeno, že plk.Svoboda jednal nějak špatně, v Rusku platí prostě jiná měřítka a on musel improvizovat podle nich. Také není pochyb o tom, že Ludvík Svoboda byl horoucí a osobně statečný vlastenec, zároveň byl však realista a věděl, že pokud se bude stavět Sovětům na odpor, žádnou jednotku nevybuduje a skončí i se svými vojáky přinejmenším v nějaké internaci. Sovětům se vlastně vzepřel jen jednou, když v r.1968 jako prezident odmítl jmenovat kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu, to je ale již jiná historie… Je také zajímavostí, že na rozdíl od naší západní brigády nebyla u našich jednotek v SSSR zřízena duchovní služba, ačkoliv se jednalo o jednu armádu se stejnými předpisy. U naší západní brigády sloužili polní duchovní katoličtí (por.Hugo Vaníček, por.František Petružela) i evangeličtí (por.Ján Michalec), početným židovským vojákům byl k dispozici i polní rabín (ppor.Dr.Rebenwurzel), zatímco v SSSR u našich jednotek žádný polní kněz, nebo dokonce rabín, nikdy nepůsobili, třebaže polní duchovní měly později postavené jednotky polské, jugoslávské, rumunské a další. Stejně jako u západní brigády působili však u našeho vojska v SSSR tzv.osvětoví důstojníci, těchto tabulkových míst se v SSSR zmocnili fanatičtí komunisté jako kpt.Procházka (u záložního pluku) a rt.Reicin (u polního praporu), o jejich rudém kázání ve stylu sovětských politruků si však vojáci prošlí peklem sovětských gulagů mysleli své, ale po zkušenostech s bolševikem raději drželi „ústa a krok“.
A tak 1.čs.polní prapor obdržel 27.1.1943 bojovou zástavu a 30.1.1943 nastupuje do ešalonu č.22904 k cestě na frontu. Prapor (velitel plk.Svoboda) tvořily 3 pěší roty, kulometná, minometná, protitanková a pomocná rota štábu, jeho stav byl 974 osob, z toho 38 žen. Z dostupných údajů lze odhadnout, že vojáků židovského vyznání bylo v praporu 45%, z nichž asi 80% se hlásilo k české, nebo slovenské národnosti, 15% k národnosti židovské a 5% k jiné národnosti, 55 mužů a 2 ženy pocházelo z Ostravska. Na buzulucké nádraží se s čs.vojáky přišly rozloučit davy místních obyvatel. Všude, kde byli posádkou naši vojáci zůstali v paměti místních jako veselí, sympatičtí a zdvořilí hoši znalí ruštiny, v čistých a slušivých uniformách. Naopak naši vojáci dokázali oddělit tristní zkušenosti z komunistických lágrů a dobrotu s pohostinností prostých ruských lidí. Čechoslováci se tak lišili od předchozí posádky tradičně rusofobních a odtažitých Poláků, kteří z Buzuluku odešli na Střední východ, neboť sovětské úřady nedokázaly vysvětlit jejich veliteli gen.Andersovi, kam se poděly tisíce jeho důstojníků (ležely totiž v hromadných hrobech v okolí Katyně). O přátelství našich, ruských a ukrajinských lidí si pozdější komunistické v jiných směrech vyfabulované brožury nemusely nijak vymýšlet.
Přes veliké vítězství sovětských vojsk u Stalingradu na přelomu ledna a února 1943 zůstávala situace na frontě vážná. Vyšší sovětská velitelství i hlavní stan propadly jisté euforii, nesprávně vyhodnotily stalingradskou porážku za všeobecný ústup protivníka a nereálně plánovaly s pouhými troskami vyčerpaných divizí a armád útočné akce do strategické hloubky, které hodlaly zakončit až na Dněpru. Když pak Němci přisunuli čerstvé a doplněné síly výsledkem byla vážná porážka sovětských vojsk u Charkova. Pouhých 5 německých tankových divizí dokázalo zasadit těžké údery Voroněžskému (gen.Golikov) i Jihozápadnímu frontu (gen.Vatutin) a např. jmenovkyně německé Paulusovy 6.armády sovětská 6.armáda gen.Charitonova ze sestavy Jihozápadního frontu byla zcela zničena, číslovka 6 se tak pro označení armády jeví jako nešťastná**. Nicméně se již pro Němce nejednalo o snadná a rychlá vítězství jako na počátku války. Úporná a vytrvalá obrana odhodlaných sovětských vojsk vedených již zkušenými veliteli způsobila německým divizím závažné ztráty na materiálu i živé síle, které nedokázala plně nahrazovat už ani Velkoněmecká říše.
Za této situace dorazil 1.3.1943 do čerstvě osvobozeného Charkova 1.čs.polní prapor, vojáci si zde měli odpočinout po namáhavém 350 kilometrovém pěším pochodu, po zničené železniční síti je vlak nedokázal dopravit blíže. Ale již v noci plk.Svobodu povolal k sobě zástupce velitele Voroněžského frontu gen.Kozlov (s Čechoslováky se již střetl jako rudý velitel v Povolží v květnu 1918) a vydal praporu rozkaz zaujmout obranu jižně od Charkova na řece Mža v úseku od obce Timčenkov, přes obec Mirhorod až k obci Arťjuchovka. Českoslovenští důstojníci Svobodova štábu jen vydechli ohromením, jednalo se totiž o téměř 15ti kilometrový úsek, podle zvyklostí čs.armády by takový úsek byl svěřen k obraně pluku, ale na ukrajinských pláních platila jiná pravidla. I když později byl úsek zkrácen asi na 10 kilometrů stále se jednalo o široké obranné pásmo. Nočním pochodem dorazil prapor 3.3.1943 na určené pozice a byl podřízen 25.gardové střelecké divizi (gen.Šafarenko), po rekognoskaci terénu plk.Svoboda rozhodl svěřit pravé křídlo obrany podél řeky Mža 3.rotě (npor.Janko), levé křídlo 2.rotě (npor.Kudlič) a střed obrany vysunout za řeku do obce Sokolovo, tento úsek byl svěřen na žádost npor.Jaroše jeho 1.rotě. Štáb praporu zůstal v Mirhorodu. Sokolovo bylo bráněno proto, že ze zdejšího vysokého břehu by mohla být odhalena naše hlavní obrana za řekou, navíc Sokolovo bylo jakýsi hrot obrany, který měl otupit důraz útoku nepřítele, problémem bylo, že dosud zamrzlá řeka Mža nebyla pro tanky překážkou. Sokolovo nebyla malá a bezvýznamná víska, bylo založeno v r.1682 a za carského Ruska mělo 3000 obyvatel. Během sovětské éry v důsledku hladomorů a násilné kolektivizace rolníků poklesl počet obyvatel asi na 1000, za války tento počet poklesl ještě více. Zdejší starobylý kostelík, o který se opírala poslední fáze obrany 1.roty, byl po válce komunisty zbořen. Čs.vojáci za pomoci místního obyvatelstva horečně budovali obranná postavení, nezbytný čas jim poskytl hrdinný boj 78.gardového střeleckého pluku (plk.Biljutin) u obce Taranovka, vzdálené asi 12 kilometrů jižně od Sokolova. Od 5.3.1943 přešel prapor do podřízenosti 62.gardové střelecké divize (gen.Zajcev) od které dostal přiděleny posilové prostředky-2.dělostřelecký oddíl***(kpt.Novikov), 440. gardový raketometný oddíl tzv."kaťuší" a dále zbylé tanky T-34 vz.42 179.tankové brigády (plk.Rudkin). V předcházejících bojích oslabené zmíněné dělostřelecké oddíly měly snížené stavy, např.122 mm houfnic zbylo již jen 6 kusů, o tancích jsou rozporné zprávy, pamětníci uvádějí od 3 do 10 bojeschopných strojů, o počtu kaťuší zdroje mlčí vůbec. Dvě hipomobilní (tažené koňmi) baterie 76 mm protitankových kanónů od 2.dělostřeleckého oddílu (npor.Mutle a npor.Filatov), které však již měly dohromady jen 6 hlavní, byly poslány npor.Jarošovi posílit obranu Sokolova. Ze zálohy praporu byla 1.rota posílena ještě četou těžkých kulometů, četou minometů, četou samopalníků, četou protitankových pušek (8 kusů), 1 protitankovým kanónem vz.42 ráže 45 mm a dvěma družstvy zákopníků. Celkem bylo v 1.rotě připraveno čelit německému útoku 350 osob. Ještě 7.3. si čs.vojáci krátce připomněli narozeniny prezidenta Osvoboditele T.G.Masaryka. Přes fyzickou zátěž zůstal morální stav praporu na dobré úrovni.
Německé jednotky poprvé zaútočily za krásného slunečného dne 8.3.1943 okolo 13.30 hod. se 14 tanky, po spuštění přehradné palby sovětských houfnic a kaťuší se ozvaly i protitankové kanóny sokolovské obrany. 3 z tanků zůstaly stát, valil se z nich černý dým a od strojů prchali postavy v černých uniformách, ostatní ocelové obludy couvaly zpět. Vojáci propukli v jásot, nicméně plk.Svoboda a zkušení sovětští důstojníci varovali npor.Jaroše, že se nejspíše jednalo o průzkum bojem. Měli pravdu, okolo 15.20 hod. Němci vyrazili ke skutečnému útoku s celkem 40 středními tanky typů Krupp PzKpfw IV., Daimler-Benz PzKpfw III., plamenometnými lehkými tanky Daimler-Benz PzKpfw II. (Flamm) a s 20-30 obrněnými transportéry Hanomag Sd.Kzf.251 s pěchotou, některé z „haklů“ byly také vybaveny plamenometným zařízením. Vzápětí ožily i některé zdánlivě vyřazené tanky halené kouřem z dýmovnic, jejich střelci měli dvouhodinovým pozorováním částečně obranu obce rozkrytou. Dobře mířenými výstřely pak vyřadili jeden sovětský protitankový kanón a čs.těžký kulomet, přičemž čet.Karel Kománek ze Strážnice byl smrtelně zraněn a voj.Walter Lanzer z Ostravy zabit. Naši první společně padlí byli Moravan a moravský Žid…..Nepřítelem našich vojáků nebyly útvary SS jak se běžně traduje, dokonce i v nemoárové literatuře. Pozorovatelé praporu si zřejmě spletli černé uniformy tankistů s barvou stejnokrojů jednotek SS o jejichž pohybu ve směru na Charkov měli prostřednictvím zpravodajské služby informace. Jednalo se však o zbytky 6.tankové divize pravidelné německé armády (plk.von Hünersdorf), možná posíleny o nějakou výpomoc od sousední 11.tankové divize (gen.von Choltitz), na Sokolovo tedy útočila ze zbytků někdejších operačních svazků bojová skupina vytvořená asi z jednoho praporu středních tanků a dvěma prapory tankových granátníků na obrněných transportérech, nicméně nepřítel měl převahu asi trojnásobnou. Na útočníky spustily přes řeku Mža opět palbu sovětské houfnice a kaťuše, tentokrát už některé tanky opravdu hoří. Další jsou zasaženy protitankovými kanóny sokolovské obrany, jedinými prostředky, které byly schopny tanky opravdu ohrozit. Protitankové pušky přes svůj název nebyly schopny probít čelní pancíř německých tanků, hodily se však na boj s obrněnými transportéry, dále čs.vojákům zbývají jen protitankové granáty a zápalné láhve tzv.“molotovovy koktejly“. Panzergrenandýři, kteří sesedli z obrněných transportérů jsou zasypáni palbou a mají značné ztráty, nedaří se jim postupovat a jsou odděleni od tanků. Tanky se bez podpory pěchoty neodvažují do ulic obce, snaží se manévrovat v čelní obraně, umlčují svými kanóny, kulomety a plamenomety jednotlivé odpory, pak už proráží i pěchota. Němci se valí do obce, avšak četní z nich se promění i díky zbraním v rukou židovských bojovníků v nepěkné i když árijské mrtvoly. Npor.Jaroš organizuje obranu okolo kostela, uvnitř ošetřuje raněné zdravotnická hlídka (včetně židovských děvčat čet.Friedmannové, voj.Kaplanové, voj.Kleinbergové, voj.Rufeinsenové) a slovenský židovský lékař ppor.MUDr.Armin Scheer. Naštěstí lékař ani žádná z žen neutrpěli v boji úhonu. Plk.Svoboda posílá do vsi další posily-3.četu 3.roty rtm.Voráče a přidělené sovětské tanky. První z tanků (ppor.Sadovskij) se však probořil na ledě, což znamená, že přes řeku nepřejedou ani nepřátelské tanky! Se Sokolovem je však již přerušeno spojení, rozkaz k ústupu za řeku se tak dostane k 1.rotě se zpožděním. To už je mrtev npor.Jaroš, jeho zástupce npor.Löhrer a velitel 1.čety rtm.Růžička je těžce zraněn, padli již i mnozí židovští bojovníci ppor.Frank, čet.Brodavka, svob.Spiegel, svob.Redisch a další. Velení převzal velitel 2.čety rtm.Němec (rodák ze zaniklé obce Libkovice u Litvínova). Celých 5 hodin trval houževnatý a rozhořčený boj našich vojáků s přesilou, i po ústupu hlavních sil 1.roty se ještě do půlnoci z obce ozývala střelba i výbuchy ručních granátů. Za svůj jistý úspěch u Sokolova Němci draze zaplatili, na bojišti mělo zůstat 19 zničených tanků, 4-6 obrněných transportérů a na 300 příslušníků „vyšší rasy“ bylo zabito, nebo zraněno. Bohužel v německých archivech se nenachází k příslušným divizím žádné dokumenty, které by objektivněji vyhodnotily ztráty nepřítele. Z vojenské teorie však je známo, že útočník musí mít pro úspěšně vedený útok alespoň trojnásobnou převahu, nicméně má i příslušně vyšší ztráty oproti obránci, odhad německých ztrát se tak zdá celkem reálný. Čs.vojáci úkol splnili i taktika plk.Svobody se ukázala správná, nepřítel byl vyčerpán bojem o obec Sokolovo a již nebyl schopen za podmínek jarního tání násilně překročit řeku Mža. V následujících dnech se nepřítel pokusil ještě několikrát prolomit čs.obranu na řece, nikdy však již nebyl úspěšný, stejně ale nebyl úspěšný protiútok 2.roty 9.3.1943. Nicméně útvary Tankového sboru SS prorazily sovětskou obranu na severozápadě a znovu dobyly Charkov, čs.praporu nezbylo nežli od 14.3.1943 na rozkaz sovětského velení ustupovat, rozbití a zajetí čs.praporu-tehdy jediného spojeneckého zahraničního útvaru na sovětské straně-by bylo pro německou propagandu tučné sousto. Jeho ústup za cenu sebeobětování často kryly sovětské útvary. Čs.polní prapor pak vyklouzl ze smyčky obklíčení po vysilujícím a svízelném pochodu opravdu v hodině dvanácté…Praporu přímo nadřízený svazek 62.gardová střelecká divize byla v boji prakticky zničena a zajata nepřítelem, včetně zraněného velitele gen.Zajceva****.
Dodnes nejsou přes snahu vojenských historiků přesně známy ztráty, které 1.čs. polní prapor utrpěl. Záznamy válečného deníku uvádí dne 7.3.1943 stav 954 osob (i s přidělenými sovětskými příslušníky) a dne 29.4.1943 pak stav 707 osob-rozdíl činí 247 osob, tj 25% počtu. Předtím i později se však objevili někteří nezvěstní, propuštění z lazaretů apod. Údaje o počtech ztracených vojáků tak v různých pramenech kolísají od 86 do 122 padlých, 106 až 180 raněných a 20 až 30 nezvěstných. Dobře polovina jmen patří židovským bojovníkům. Většina zraněných byla evakuována do bezpečného zázemí, ale těžce zraněné neschopné transportu ležící v charkovské nemocnici esesáci 14.3.1943 povraždili, tento osud postihl i židovské vojáky-svob.Vítězslava Wittmanna z Karviné, vojíny Arnošta Schudmaka a Bedřicha Schaffa z Ostravy, čet.Erich Freschl z Prahy se raději sám při příchodu Němců zastřelil…
Bezprostředně po boji obdrželi příslušníci praporu mnoho řádů a vyznamenání. Židovští vojáci celkově obdrželi 16 čs.Válečných křížů (z toho 3 ženy), 27 čs.medailí Za chrabrost před nepřítelem (1 žena), dále i řády sovětské-6 řádů Rudého praporu, 5 řádů Velké vlastenecké války II.st., 7 řádů Rudé hvězdy, 6 (z toho 2 ženy) medailí Za odvahu a 1 medaili Za bojové zásluhy. Další stateční bojovníci obdrželi tato ocenění ještě dodatečně v následujících měsících. O bojovém vystoupení prvního ze zahraničních spojeneckých útvarů na sovětské
straně obsáhle referovaly rozhlas a tisk sovětský, britský i americký, doma se o boji dozvěděli z českého vysílání londýnského i moskevského rozhlasu a jak dále uvidíme značnou pozornost věnovali záležitosti i německé okupační úřady v Protektorátu.
V boji u Sokolova Němci prokazatelně zajali 20 čs.vojáků, z nichž bylo 7 Židů, o osudech zajatců se za komunistického režimu nijak nemluvilo, až po r.1990 se objevily útržkovité údaje. Všeobecně bývala zdůrazňována krutost nacistických jednotek vůči zajatcům, běžně se uvádělo, že protivníkem byly jednotky SS apod. Např.L.Svoboda ve vzpomínkové knize Z Buzuluku do Prahy píše: „Esesáci…sbírají těžce zraněné…a když nadešlo světlé ráno 9.3., spatřili jsme…své kamarády pověšené i připoutané na kůlech, strašlivě zohavené předsmrtným mučením…“ V uvedené knize je těžké odlišit skutečné vzpomínky generála od doplněných dobových propagandistických klišé, vojenští historici uvádí, že tato pasáž patří k později vymyšleným mýtům. Pravda bude asi někde uprostřed, brutální zacházení se zajatci nebylo ani u pravidelné německé armády ojedinělým jevem, jak by chtěli vidět obhájci „rytířsky“ bojujícího Wehrmachtu, ale zase neplatilo absolutně, jak uváděly knihy a brožury z minulého režimu a jak uvidíme dále. Židovští zajatci však byli vražděni bez výjimky ihned jak byli rozpoznáni, i vojákům Wehrmachtu toto bylo totiž nařízeno rozkazem vydaným OKW dne 26.11.1941 pod názvem „Richtlinien für das Verhalten der Truppe in Russland“, v tomto směru nebyly aktivní pouze jednotky SS. Důvěryhodnějšími svědectvími nežli polopropagandistické výše citované dílo jsou vzpomínky dalších účastníků bojů. Gen.v.v.Biheller-Borský uvádí: „…viděl jsem dalekohledem před Sokolovo. Tam se na stromě houpali dva naši vojáci.“ a npor.v.v.Hahna „Když Němci dopadli některé z židovských vojáků, tak je pověsili a dělali to tak, aby to na naší straně bylo vidět.“ A skutečně, všichni čs.židovští zajatci byli dříve, nebo později, zavražděni. Brzy po zajetí byli zřejmě zabiti, či možná oběšeni, voj.Kurt Finkelstein , svob.Egon Presser (oba z Ostravy) a voj.Ludvík Hoffmann z Karviné. Čs.zajatci byli soustředěni v zajateckém táboře Stalag 378 u Dněpropetrovsku, zde byli později viděni vojíni Walter Blasenstein, Kurt Pressburg, Egon Traub a des.Karel Egger (všichni z Ostravy). Žádný z těchto mužů zajetí nepřežil, o des.Eggerovi ještě uslyšíme. Z nežidovských vojáků byl ještě na bojišti prokazatelně umučen svob.Václav Kubeš a také zraněný rtm.František Růžička byl po zajetí brzy zavražděn. Autorova úvaha je taková, že tito dva muži byli společně se svob.Presserem „šarže“ a Němci z nich chtěli vytěžit nějaké informace. Němečtí vojáci se jen stěží mohli vyznat v systému čs.hodností, stříbrné poddůstojnické „pecky“ a rotmistrovské hvězdičky asi zaměnili za hodnosti důstojnické (ve Wehrmachtu, ale i v sovětské armádě, bylo totiž stříbro vyhrazeno důstojníkům, zlato až generalitě). Byli zajati i další z „šarží“, ale ti zřejmě, jak dále uvidíme, byli sdílnější. V kontrastu s těmito válečnými zločiny byli vojíni Michal Babič, Michal Keďulič, Štefan Šelemba, Dimitrij Jacina (všichni Rusíni), Josef Spáčil a Vladislav Hába (Češi) zajati také většinou zranění, někteří dokonce těžce a přesto přežili, zdá se tedy, že jim muselo být ze strany Němců poskytnuto nějaké nezbytné ošetření, neboť z čs.zdravotnického personálu nebyl zajat nikdo. Vojíni Spáčil a Hába později ze zajetí uprchli a po dobrodružném putování se za několik měsíců opět hlásili u čs.jednotek. Byli to oni, kteří poskytli cenná svědectví o průběhu zajetí našich vojáků. Ostatní se dožili osvobození ze zajateckých táborů s koncem války. Zavrženíhodným způsobem se zachoval voj.Josef Svítek, který 13.3.1943 zběhl od 2.roty, vzdal se postupujícímu nepříteli a ačkoliv později ze zajetí uprchl, zamířil domů do obce Český Malín na Volyni, po příchodu 1.čs.armádního sboru do oblasti byl poznán, téměř přesně za rok byl 17.3.1944 zatčen polními četníky a odsouzen čs.vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán 16.1.1945 zastřelením. Pohnuté osudy měla skupina 5 zajatců, kteří přistoupili na jistou míru spolupráce s Němci a které nechal státní tajemník K.H.Frank přivézt do Prahy. Jednalo se o svob.Jiřího Šmolíka (Volyňský Čech), voj.Františka Šnajdra (ruský Čech), des.Imricha Kurice (Slovák), voj.Vasila Maksimišince (Rusín) a des.Karla Eggera (Žid z Ostravy). Se zajatci byla 30.9.1943 uspořádána pro protektorátní novináře tisková konference, kde zajatci vypovídali o otřesných poměrech v sovětských lágrech (což si nemuseli nijak vymýšlet), o nečeském charakteru čs.jednotky, židobolševickém vlivu v ní atd., což je lidsky pochopitelné, chtěli si prostě zachránit život...Na českou veřejnost však výpovědi zajatců nezapůsobily, nacistické propagandě se všeobecně nevěřilo, naopak Češi pochopili, že boj u Sokolova musel mít význam, když mu německé autority věnují takovou pozornost. Des.Egger si však život nezachránil, byl jako Žid později neznámo kde a kdy zavražděn, Šmolík se Šnajdrem „dobrovolně“ vstoupili do pomocných jednotek Wehrmachtu, Kuric byl propuštěn na Slovensko, kde byl odměněn místem zřízence na úřadu propagandy, kde a jak žil Maksimišinec známo není. Všichni čtyři ale byli po válce vyhledáni, zatčeni a odsouzeni za zločin vojenské zrady k mnohaletým trestům, část z nich si skutečně odseděli. Všichni byli původně považováni za padlé a Šmolík byl dokonce in memoriam vyznamenán čs.Válečným křížem a sovětským řádem Rudého praporu, tato ocenění mu byla samozřejmě odňata.
Jen málo z hromad vydaných publikací o bitvě u Sokolova se zmiňuje o místech, kde nalezli své hroby padlí příslušníci 1.čs.polního praporu. Bojiště bylo na téměř půl roku obsazeno nepřítelem i později byly jiné starosti, stále probíhala válka. Četné knihy a brožury vydané v 50tých letech se kromě šablonovitých hesel o „přátelství zpečetěném krví“ historickými skutečnostmi nezabývají a jejich hodnota je pro badatele mizivá, i dobové fotografie jsou pečlivě cenzurované, bolševickým fabulátorům vadila totiž britská výstroj vojáků… Až v 60tých letech probleskly první zprávy o exhumaci těl. Z výpovědí místních obyvatel vyplynulo, že Němci naházeli padlé čs.vojáky do dobytých zákopů a nahnali zdejší civilisty, aby je zaházeli, některé padlé pohřbili místní lidé i na svých zahradách. Po válce byly provedeny nějaké exhumační práce, bylo např. nalezeno a identifikováno tělo npor.Jaroše. Dnes se má nacházet v zdejším hromadném hrobě 67 příslušníků praporu (viz.www.vets.estranky.cz). Rov je kryt deskou z leštěného kamene s ukrajinským nápisem:
Zde jsou pochováni
hrdina Sovětského svazu
nadporučík Otakar Jaroš
a 1120 vojáků ozbrojených sil Československa
oni poprvé nastoupili do boje u obce Sokolovo
v březnu roku 1943.
Společně s jednotkami Sovětské armády
bojovali za porážku
německo-nacistických okupantů.
Věčná sláva hrdinům !
(překlad ukrajinského textu autor)

Je záhadou, kde se vzala na náhrobku číslovka 1120 padlých čs.vojáků. Avšak v sovětských poměrech s milióny válečných obětí se zřejmě číslo 120 mrtvých zdálo neznalým tvůrcům díla buď málo, nebo nějaký omyl a tak jej patřičně upravili….Dalším památníkem věnovaným v Sokolovu Čechoslovákům je obelisk z načervenalého leštěného kamene, je na něm zobrazen ještě starý pavézový znak ČSSR, pohříchu ve spojení se srpem a kladivem. Ale jinak je památník velmi pohledný. Český nápis na něm říká:
Uplynou staletí, ale v paměti vděčných pokolení navždy zůstanou
hrdinské činy sovětských a československých vojáků,
kteří zahynuli v boji proti fašismu.

Stejný text je na památníku uveden i v ukrajinštině. U obou pietních míst se každoročně v den výročí bitvy konají vzpomínková shromáždění za účasti ubývajících veteránů, představitelů armád ukrajinské, české i slovenské, dnes se zúčastňují aktů i duchovní pravoslavné církve. Popové se jistě upřímně modlí za duše všech padlých bez rozdílu vyznání, ale určitě by nebylo na škodu, kdyby představitelé Armády ČR s sebou vzali katolické i evangelické vojenské kaplany a z civilu přizvali rabína….
Všech bojových vystoupení čs.vojenských jednotek v SSSR se zúčastnilo na 2300 židovských mužů i žen, z nichž 640 padlo a mnozí byli zraněni, často s trvalými následky. Dne 17.5.1945 v čele s gen.Klapálkem na bílém koni pochodoval 1.čs.armádní sbor jásající Prahou, v řadách veteránů všech bojů byli i přeživší židovští vojáci. U nich se však radost mísila z hořkostí a smutkem, často, ba velmi často, přežili z celé rodiny jen oni jediní…..

*WAAF-Women Auxiliary Air Force, ženský pomocný sbor britského letectva

**není však armáda, jako armáda, německá Paulusova 6.armáda měla při vstupu do bojů o Stalingrad 300 tis.mužů, tedy ekvivalent síly několika tehdejších sovětských armád, spíše celého frontu (tj. skupina armád). Do sovětského zajetí padlo pak cca 60 tis. jejích zubožených příslušníků, z nichž přežilo zajatecké tábory jen několik tisíc vojáků. Je rozšířeným mýtem, že gen.Paulus kapituloval, on ale nikdy žádný kapitulační rozkaz nepodepsal, ani nevydal, když už jeho muži nemohli postupujícímu nepříteli klást odpor, tak prostě seděl ve svém sklepním velitelství, až si pro něj sovětští vojáci přišli. Těsně předtím jej Hitler povýšil na polního maršála, odcházel tedy do zajetí schlíple, ale s kuriozními čtyřmi rozetami na zlatistých generálských náramenících, v celém obklíčeném "kotli" nebyly totiž k dispozici odznaky zkřížených maršálských holí (nicméně na snímku z 8.8.1944, kdy Paulus podepisuje protihitlerovské prohlášení již tyto odznaky má, asi mu NKVD nějaké vyrobila...). V sovětských armádách byla situace jiná, tabulkově měla cca 100 tis.mužů, ale velmi často nebylo těchto počtů dosaženo, sovětské útvary bojovaly bez doplňování, až když se z jednotek stala bojeneschopná torza, byla stažena do zázemí a doplněna nováčky. Německé, ale i např.americké, či britské divize, byly velké útvary o 20-22 tis.mužích, které byly průběžně doplňovány, na jeden "bodák" (tj.opravdový prvoliniový bojovník, u jezdecta se užíval výraz "šavle") připadal 1-2 muži v týlu (dnes logistické zabezpečení), kteří se o opravdového bojovníka starali zajišťováním zdravotních služeb, munice, stravy, pohonných hmot, provozem polních prádelen atd. U sovětských divizí, které měly tabulkově 10 tis.mužů, ale v důsledku bojů spíše méně, byla sitace opačná, týlové zabezpečení představovalo jen cca 30% stavu a z těchto mužů se v případě potřeby (a to bylo často) doplňovaly ztráty "bodáků", podle sovětských norem měl voják vydržet bez jídla 8 dní, hygiena spočívala v tom, že útvar byl doveden k řece, vojáci namazali své uniformy mazlavým mýdlem a skočili do vody.... Sovětská 6.armáda gen.Charitonova byla zřejmě už jen stínem svých původních počtů.
Avšak neušklíbejme se nad těmito skutečnostmi, v Rusku i v SSSR platila prostě jiná měřítka, válka se vedla jinak nežli bylo zvykem na Západě. Válka je odrazem nejen technické vyspělosti státu, ale ačkoliv se to zdá podivné i ona je odrazem obecných kulturních, národních hodnot a tradic, postojem k ceně lidského života apod.

***oddílem se rozumí jednotka dělostřelectva postavená na roveň praporu u pěchoty, baterií pak jednotka na stupni roty u pěchoty. Z uvedeného je zřejmé oslabení sovětských jednotek v důsledku intenzivních bojů, dělostřelecký oddíl na plných stavech by měl disponovat minimálně 27 hlavněmi, zatímco 2.oddíl kpt.Novikova jich měl pouze 12…

****skutečnost zničení 62.gardové střelecké divize byla pro tvůrce filmu Sokolovo natolik nepřijatelná, že ve scénáři byl prapor ponechán v podřízenosti 25.gardové střelecké divize (ve skutečnosti jí byl podřízen jen do 5.3.1943) a ve filmu tak energicky zařizuje pomoc Čechoslovákům namísto gen.Zajceva gen.Šafarenko. Ve filmu Sokolovo je nesrovnalostí celá řada, např. je zobrazena scéna, kdy si npor.Jaroš půjčuje petrolejku od ženy, která evakuovala ze západních oblastí SSSR s tím, že až do Sokolova Němci nepřijdou "budět zděs pakojno", Němci jsou ale tu, ona ale nikam nepůjde, bude ošetřovat zraněné atd. Ve skutečnosti bylo Sokolovo již jednou okupováno německou armádou od října 1941 až do 19.2.1943, kdy bylo osvobozeno jednotkami sovětského 12.tankového sboru, poté bylo opět od 8.3.1943 obsazeno německými jednotkami a to až do 5.9.1943, kdy byli Němci definitivně vyhnáni sovětskou 7.gardovou armádou. Nicméně bojové scény režisér Otakar Vávra ztvárnil ve filmu celkem přesně a věrohodně, jak v rozhovoru s autorem potvrdil účastník bitvy gen.v.v.Jaroslav Procházka.

Seznam židovských vojáků z Ostravska –účastníků bitvy u Sokolova:

des.Alter Artur, voj.Auerbach Bedřich, voj.Biheller Kurt, voj.Bihellerová Růžena, voj.Blasenstein Walter-zajat a zavražděn, čet.Brodavka Arnošt-padl, des.Böhm Arnošt, voj.Dréllich Natan, des.Karel Egger-zajat a zavražděn, voj.Eisenberg Raul, voj.Feiner Robert, voj.Finkelstein Kurt-zajat a zavražděn, des.Fisch Viktor-padl, voj.Fischer Jan+, voj.Fuchs Maxmilián-zraněn, voj.JUDr.Gleibmann Eliáš-zraněn, des.Goldberger Eduard-padl, voj.Goldmannová Gréta, voj.Gramisch Emanuel, voj.Gross Kurt-padl, voj.Gross Josef (otec Kurta G.), voj.Ing.Gross Otto-zraněn, čet.Hahn Karel, voj.Hausner Arnošt, čet.Hausner Jan+, voj.Herz Arnošt, des.Hutterer Erich-padl, des.Kauder Robert, voj.JUDr.Kleinberg Ludvík, voj.Kopold Bedřich, voj.Kraus Leopold-zraněn+, voj.Lanzer Arnošt, svob.Lanzer Norbert-padl (bratr Waltera L.), voj.Lanzer Walter-padl (bratr Norberta L.), svob.Markowicz Kurt, voj.Nasch Alfred-padl, voj.Neugeboren Karel, voj.Neumann Arnošt, svob.Presser Egon-zajat a zavražděn (bratr Leopolda P.), voj.Presser Leopold (bratr Egona P.), voj.Pressburg Kurt-zajat a zavražděn, voj.Reiss Erich-zraněn, voj.Schaff Bedřich-zraněn a zavražděn v charkovské nemocnici, voj.Schlachert Josef-padl, voj.Schor Jindřich-zraněn, voj.Schudmak Arnošt- zraněn a zavražděn v charkovské nemocnici, voj.Silbiger Leon, svob.Sonnenschein Adolf, voj.JUDr.Stemmer Michal, svob.Stepper Bedřich+, voj.Traub Egon-zajat a zavražděn (bratr Ericha T.), voj.Traub Erich (bratr Egona T.), svob.Überreich Vilém, svob.Unger Erich+, des.Zoler Ervin (bratr Ericha Z.), des.Zoler Erich (bratr Ervina Z.)
+ jmenovaný padl v následujících bojích

Zdroje: M.Brož, Hrdinové od Sokolova
E.Kulka, Židé v československé Svobodově armádě
K.Richter, Přes krvavé řeky
K.Richter, Cesta k Sokolovu
J.Fidler, Sokolovo 1943
L.Svoboda, Z Buzuluku do Prahy
A.Steiner-J.Drebota, Za cenu života,
K.Borský, Zítra začne obyčejný den
J.Buršík, Nelituj oběti
V.Kohout, Čs.armádní sbor v SSSR
web.stránky Vojenská pietní místa







Vloženo: 7.3.2011



Komentáře a upřesňující informace


Žádný záznam

 Komentáře a upřesňující informace
Jméno:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Nadpis:
Komentář/Upřesnění:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 26 do následujícího políčka:

   





Více informací ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist