PřihlášeníPřihlášení RegistraceRegistrace nového uživatele  DeutschDeutsch
Lipplova pila (Lipplsäge) - Schürerovy hutě (autor Vilém Kudrlička)

Přispěl: Jana Štursová

O těchto hutích jsou v dosud dostupné literatuře (Schebek, Mareš, Blau) uváděny rozporné údaje. Naše pátrání po osudech Schürerových hutí vycházelo z těchto základních údajů:
- Schürerové byla známá sklářská rodina, která původně měla skelné hutě v severozápadních Čechách (jejich příjmení pochází z činnosti v huti – schürer= vyhrabávat z pece popel).
- v zejbišské matrice je uvedeno že 27. července 1767 se narodila Antonínu Schürerovi, skelmistru v Zejbiši /Javorné/, dcera
- podle úředních hlášení je v Královském Hvozdu uváděna Schürerova huť roku 1797 a roku 1800 stejně jako Schmausova.
- na mapách z počátku 19. století je zakreslena na horním toku Brunstského potoka (dnešní Křemelné) skelná huť s brusírnou a stoupou na křemen, u níž je název Schürerova huť.
- v 50. letech 20. století při rozbourání pece na Fischerově statku /= Fišerův dvůr u Javorné/, bývalém statku Schürerově, byla nalezena zachovalá sklářská pánev se zbytky skloviny, která je nyní umístěna v muzeu v Železné Rudě.
O Schürerových hutích lze s jistotou říci, že byly celkem tři. Vznikaly postupně a nepracovaly současně. V podstatě to byla pravé stěhovavá huť, která začínala na místě Schürerova statku jako huť na páteříky. Odtud se stěhovala za dřevem na místo, kterému se dnes říká Lipplova pila, v době, kdy zde byly velké polomy. Po jejich zpracování se huť přesunula proti toku Brunstského potoka výše za dalšími polomy. Schürerovy hutě byly budovány výhradně na schürerovském majetku, který se rozkládal na levém břehu jmenovaného potoka. Přibližně ve stejné době vznikají nedaleko Schürerových hutí hutě Schmausovy, avšak na pravém břehu Brunstského potoka.
Kdo a kdy založil první Schürerovu huť, nemůžeme zatím s určitostí říci. Roku 1615 je na Zejbiši uváděn sklářský huťmistr Bartoloměj Schürer. Mohl být zakladatelem páteříkové huti, která zde s přestávkami pracovala do svého vyhoření v roce 1734. V roce 1630 je zde uváděn Wolf Joachim Schürer ve spojitosti s dvorem a mlýnem s mlýnským složením.
Berní rula z roku 1654 jmenuje na Schürerově dvoře Šebastiána Schürera, narozeného roku 1601, který je podle rokycanského děkanského úřadu synem Pavla Schürera z Waldheimu. Šebastián Schürer je považován za zakladatele zejbišské linie této rozvětvené rodiny. V roce 1666 byl rychtářem zejbišské rychty. Za něho zřejmě nebyla huť v provozu. Zemřel v zimě z roku 1668 na 1669 a vdova po něm, Alžběta, prodala hned ke sv. Jiří 1669 (24. dubna) svému synu Václavu Schürerovi svůj dům a dvůr, to, co zůstalo po jejím muži Šebastiánu Schürerovi v zejbišské rychtě ležící, se všemi k tomu přináležejícími pozemky, polnostmi, lučinami, lesy a dobytkem za 600 zl. Pozoruhodná je zmínka o domě vzhledem k tomu, že obytné stavení bylo na Schürerově dvoře nedílnou součástí dvora. Lze vyslovit hypotézu, zda v tomto případě nemá být slovo Haus ve významu stavení, což by mohlo naznačovat budovu s vyhaslou a v té době nepoužívanou sklářskou pecí. Alžběta Schürerová se pak přestěhovala ke své provdané dceři Rosině do Kašperských Hor.
Václav Schürer umírá 20. května 1688 a po dvanácti letech dle Blaua přenechávají dědicové majetek za 725 zl. Ondřeji Schürerovi, který měl být bratrem Václava Schürera. Schebek však uvádí, že Ondřej byl synem Václava Schürera. Porovnáme-li narození Ondřeje, rok úmrtí Václava Schürera s rokem 1700 (tj. 12 let po smrti Václava Schürera), můžeme se oprávněně domnívat, že Ondřej byl synem Václava Schürera a po dosažení plnoletosti převzal majetek po otci.
Ondřej Schürer byl zajímavou i úctyhodnou postavou zejbišské rychty. Narodil se roku 1672 a zemřel roku 1758 ve věku 86 let. V letech 1742 až 1748 byl vrchním rychtářem Královského Hvozdu a po tu dobu byl jeho dvůr jmenován vrchním rychtářským dvorem (Oberrichterhof). Přestože byl sedlákem, musela být Schürerova huť v provozu. Roku 1734 vyhořela, ale na stejném místě již obnovena nebyla. Během doby bylo místo po vyhořelé huti přeměněno v pole, takže po ní nezbyla ani památka. Snad pouze sklářská pánev, pokud není pozdější výroby, sloužila k občasné výrobě páteříků, zvláště v zimním období.
Ondřej Schürer měl 12 dětí. Z nich jeho syn Jan Václav, narozený 9. prosince 1725 a ženatý s Kateřinou, dcerou Matyáše Pangerla a jeho manželky Magdaleny z Hynkovic, se opět vrací ke sklářství. Byl to asi on, kdo roku 1748 založil novou skelnou huť v lesích, rozprostírajících se na levém břehu horního toku Brunstského potoka, v místech dnes nazývaných Lipplova pila. Pracně vybudovaný, místy do skály zasekaný a dosud zavodněný náhon zvaný na starých mapách Mühlbach (Mlýnský potok), končí poblíž zbytku zdiva, kde stávala stoupa na křemen, sbíraný zde ze dna potoka i po stráních. Ještě dnes se tu najdou kusy krásného čistého křemene.
Nedaleko stávala skelná huť. Po jejím zrušení byla stoupa přeměněna na pilu. Krátké trvání této skelné hutě zde nezanechalo jiných stop, takže nelze přesně určit její dřívější polohu.
To, jak příroda v několika málo letech dovede změnit svou tvář, pozná člověk na vlastní oči během jedné generace. Jak se musela změnit za více než dvě staletí, která nás dělí od doby, kdy zde pracovali skláři.
Jinak je tomu s třetí Schürerovou hutí, kterou roku 1760 založil rovněž Václav Schürer. Na mapě z roku 1830 je zde zakreslena poloha stoupy na křemen a brusírny, obytného stavení a pod hutí pak pily se dvěma domky, jak uváděl také Sommer. Jen huť samotná na mapě chybí; v terénu však je možno její místo přesně určit.
Dodnes je patrný náhon, i když je bez vody a místy už zarostlý lesem nebo osamělými smrky. Dodnes se zde lidově říká na Šírerovce. Z obytného stavení, které mělo po zrušení huti charakter usedlosti (obydlí pastýře dobytka) a po roce 1945 bylo opuštěné, bylo na základě podnětu ing. Václava Nekvasila vybudována Lesním závodem v Železné Rudě pěkná lovecká chata, která zachovala ráz dřívějšího stavení, takže neruší zdejší přírodní tichý kout a svou polohou ani zvěř.
Václav Schürer byl roku 1773 zvolen vrchním rychtářem Královského Hvozdu a tento úřad vykonával až do roku 1778. Ve svém úřadě se neohroženě zastával práv svobodných Královců ve Hvozdu, takže brzy upadl u vrchnosti v nemilost. Ta se ještě zvýšila, když začal prosazovat stavbu pivovaru pro Královský Hvozd a největší odběratele – skelné hutě – na základě královských privilegií (právo várečné). Zřízení takového pivovaru ovšem ohrožovalo zájmy vrchnosti, neboť to byly zdroje značných příjmů. Například jen huť na Brunstu v průběhu 5 letodebrala pivo z pivovarů z Kunkovic, Loučové, Nemilkova a Hořejšího Těšova za 2697 zl. 27. ½ kr. Spory došly tak daleko, že Václav Schürer byl ze svého úřadu sesazen a roku 1780 dokonce v Sušici uvězněn.
Úřad zřejmě Václava Schürera příliš odváděl od povinností huťmistra, a patrně proto přešla huť do nájmu skelmistra Václava Adlera, který ji roku 1777 pro nedostatek palivového dříví nechal vyhasnout.
Zahálející huť chtěl využít skelmistr Jakub Hirsch, který podle žádosti z 31. srpna 1788, podané prácheňskému krajskému úřadu, zde chtěl zřídit jen malou sklářskou laboratoř pro výrobu různobarevných obyčejných okenních skel (modrých, červených, zelených, žlutých) a barevných šatových a košilových knoflíků. Na podporu své žádosti uváděl, že stát by z toho měl prospěch. Upozorňoval na ojedinělost této výroby a na možnosti odbytu do ciziny. V žádosti řešil i problém zásobování skelné hutě palivovým dřívím, které by nebylo pro jeho malou spotřebu obtížné. Hirsch hodlal nakupovat dřevo za hotové od sedláků zejbišské rychty, a to jen dřevo polehlé a polomy, tedy jinak nepoužitelné. Kladné vyřízení žádosti doporučovalo vrchní rychtářství Královského Hvozdu (vrchním rychtářem byl Jan Schedelbauer, sedlák a majitel dvora Keple v kochánovské rychtě). Doporučení se opíralo také o to, že žadatel měl několik set zlatých provozního kapitálu, který měl být věnován na zařízení, a materiál, minimálně na mzdy. Hirsch počítal pouze s jedním tovaryšem, pro práce pomocné pak se členy své rodiny.
Krajský úřad, i když neměl námitek, si vyžádal posouzení dvou skelmistrů ze sousedních hutí – Jana Václava Adlera z Brunstu a Jakuba Löffelmanna ze Schmausovy huti. Oba se vyjádřili v tom smyslu, že nebudou mít námitek, pokud Hirsch nebude vyrábět křídové a tabulové sklo. Teprve potom gubernium udělilo 16. října 1788 Hirschovi povolení ke zřízení sklářské laboratoře s výhradou, že výroba se zaměří pouze na barevná skla.
Hirsch ale výhradu stanovenou guberniem nerespektoval, o čemž svědčí úřední hlášení o stavu zaměstnanců této třetí Schürerovy hutě v letech 1797-1800. Tehdy zde pracovali čtyři tovaryši, někdy i pět, a 17 pomocníků. Hirsch odešel v roce 1803 na Grasslovskou huť, kde pracoval jako vrchní tovaryš. Jeho odchod ze Schürerovy huti byl motivován dluhy (např. Marku Benischovi, vinopalníku z Dešenic, dlužil za potaš 293 zl. 14 kr.).
V roce 1806 byla huť vyhaslá. Ve zprávách se vyskytuje až v roce 1820, kdy náležela Janu Batscheidrovi, silničnímu komisaři. Odborné práce na ní vedl jeho tchán, tavič František Nachtmann. V huti se pracovalo na jednu pec o 7 pánvích, ale jen po dobu 16 týdnů. Vyrábělo se nekvatní zelené tabulové sklo. V roce 1822 se výroba díky zlepšené kvalitě a tím i odbytu zvýšila. Svědčí o tom výkaz, v němž je uvedeno, že ze 3750 vyrobených svazků tabulového skla bylo vyvezeno do Tyrol 2100.
Schürerova huť se vyskytuje ve zprávě vizitujícího krajského komisaře rytíře Krtičky z 24. června 1821, podávané za uplynulý rok, v souvislosti s nedostatečnou zásobou palivového dřeva, jehož nebylo na huti ani na 8 dní provozu. Huť je psána jako Schirerhütte či Hirschhütte.
V roce 1825 se na Schürerově huti objevuje jako nájemce Václav Hirsch. Jako jeho předchůdce i on se zadlužil, tentokrát u Jáchyma Altmanna z Kolince, částkou 1852 zl. 58 kr. A historie se opakuje. Jako na jiných skelných hutích, i zde se věřitel snaží dostat ke svým penězům tím, že se chce sám podílet na řízení provozu sklárny. Podle ujednání z 1. ledna 1828 Altmann zajišťuje všechny suroviny, potřebné k výrobě skla, za což vyrobené sklo zůstává jeho majetkem do 31. prosince 1831. Zisk měl být rozdělen napůl, avšak z Hirschova podílu se měla nejdřív uhradit dlužná částka.
Jak dlouho ještě huť pracovala po roce 1831, nevíme. Sommer o ní hovoří v roce 1840 jako o vyhaslé a zrušené.

Vilém Kudrlička: Brunstské skelné hutě. Schürerovy hutě (z publikace Umění šumavských sklářů autorů V. Kudrličky a Jiřího Zálohy, r.1987)


Vloženo: 11.11.2012



Komentáře a upřesňující informace


Žádný záznam

 Komentáře a upřesňující informace
Jméno:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Nadpis:
Komentář/Upřesnění:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 26 do následujícího políčka:

   





Více informací ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist