PřihlášeníPřihlášení RegistraceRegistrace nového uživatele  DeutschDeutsch
Běloves u Náchoda lázně (Belowes) - Z Náchodské historie

Přispěl: Jiří Hemmer

Lázně v Bělovsi oslaví velmi brzy dvousté výročí založení. Vznikly podobně jako lázně v blízké kladské Chudobě, Dušníkách či
ve Starém Boru na kladských bohatých prameništích, liší se ale minerálním složením vody. Leží v kotlině mezi Jestřebími a Orlickými horami, pod výběžky Boru a Hejšoviny. Samotné území Kladska /název se odvozuje zřejmě od slova kláda, původně tak bylo označeno místo sroubeného hradu z neotesaných klád a název se rozšířil na celé území/ bylo osídleno Slavníkovci někdy kolem roku 900, později přejali vládu Přemyslovci. Roku 1348 se stalo součástí zemí Koruny české a roku 1459 povýšil Jiří z Poděbrad Kladsko na hrabství. V roce 1477 přešly některé české vsi /např. Velká Čermná něm. Tscherbeney-Czermna, Stroužný něm.Strauseney-Pstražna, Nouzín něm. Nauseney-Ostra Gora, Bukovina něm. Bukowine, Slaný nad Metují něm. Schlaney-Slone, Březová a Zákřín-Chudoba /Chudoba lázně tenkrát neexistovala v dnešní podobě, dříve pouze zámek a pár domů, lázním se říkalo původně Čermenské lázně, teprve Prusové vyzdvihli název Kudowa-Chudoba /pod panství hradu Homole/ hrad ležící u Levína v Kladsku-dnes jen pozůstatky, hrady byly v Kladsku čtyři a do vzniku České královské komory spravovaly poddanské obce, v mnoha případech však vznikly svobodné rychty/ a staly se tak součástí Kladského hrabství. Až do války o Rakouské dědictví v letech 1740-1748 bylo Kladsko nedílnou součástí Čech, tato nedílnost byla potvrzena mnoha listinami a správu obcí vykonávala od r. 1527 Česká královská komora, po válce o rakouské dědictví stalo součástí Pruska. Zajímavé je, že o samotné Kladsko se žádná válka na rozdíl od Slezska, nevedla. Prusové při jeho obsazení nevyvíjeli nijakou snahu a zcela zřejmě o něj ani nestáli. Stalo se z něj oddechové místo, bez průmyslu, kterému širší možnosti přinesla až železnice. V roce 1818 bylo administrativně připojeno Kladské hrabství ke Slezsku a od té doby oficiálně neexistuje. Jediný, komu to přineslo určité problémy a to i přes pruskou velkorysost, byli kladští Češi. Povinná docházka do německých škol a loajalita i v případech válečných konfliktů byla nezbytná. Za obou válek, I a II světové, byli nuceni bojovat na německé straně, v té poslední jich mnoho padlo na ruské frontě. Nejenomže se tak snížil drasticky počet českých obyvatel v Kladsku, ale jako válečná kořist připadlo překvapivě Polsku, Češi byli spolu s Němci odsunuti, protože po válce nikoho početné etnikum žijící na historickém území Českého království nezajímalo a kladští Češi měli samozřejmě německou státní příslušnost. Někteří se utekli do Čech obzvláště pokud měli za hranicí příbuzné. Pouze po duchovní stránce až do konce 70 let 20 století spravovala Kladsko Královéhradecká diecéze. Po vleklých sporech a tahanicích / tyto územní spory nebyly první - po roce 1918 obsadilo Polsko Bílskou část území Těšínska a polovina Těšínska mu nakonec po arbitrážním řízení z roku 1920 v belgickém Spa připadla, protože se arbitráž zcela zřejmě neřídila historickým nárokem a protože z 31809 obyvatel bílské části tvořili v počtu 26717 obyvatelé hlásící se k německé národnosti včetně Židů, Šlonzáků /Slezanů/ atp., kteří se zčásti přikláněli k Československu, došlo tak v meziválečném období na zformování skupin, které žádaly připojení k Německu. Poláci posílení výsledkem arbitráže a aktivitami hitlerovského Německa vyvolali pak další konflikt 21.9.1938 a jednalo se o polský zábor Českého Těšínska až po Frýdek, české a německé obyvatelstvo bylo opět vyháněno z domovů a polština se stala jedinou úřední řečí i díky lživé propagandě o údajném počešťování Poláků, podobně v okolí Čadci a na Oravě se jim nelíbilo župní rozdělení mezi Polsko a Slovensko a nárokovali obce Svrčinovec, Skalité a přístup ke Košicko-Bohumínské dráze v Čadci, což si Slováci zcela samozřejmě nenechali líbit, tedy při každé příležitosti vzneslo vůči Čechám územní nároky, aniž bychom byli poraženou stranou nebo nějakou válku prohráli, argumenty Polska jsou stále stejné: 1.Piastovci byli polskou šlechtou, ale věc má háček-Piastovci měli několik větví a to právě i v Polsku a ty vznikly z původní slezské větve, 2.Slezané jsou polské etnikum-zcela zřejmě si špatně vykládají význam slova etnikum, 3. polské obyvatelstvo tvoří v oblasti většinu-tyto triky Polska s obyvatelstvem, které se přesouvalo z chudých oblastí Polska za prací do českých oblastí Rakouska-Uherska jsou známé a neumím si představit, že bychom požadovali část Vídně na základě toho, že každé třetí jméno je tam české, nemluví ale přirozeně o tom, že za 1. Polská koruna byla v historii mnohokrát podřízena Českému království a také nevznášíme proti Polsku územní nároky a že za 2. Kladsko nikdy Piastovcům nepatřilo. V historii Slezska se objevuje pouze pokus Piastovce Boleslava I Chrabrého /965-1025/, /syna Mieška I Piastovce /první popsaný Piastovec/ a Doubravky dcery českého knížete Boleslava I/, který se stal polským králem, jakož i jeho následníků o vytvoření velkého Polska. Tím se vysvětluje proč český kníže Břetislav I /1005-1055/ jak píše Kosmas ve své latinské Chronica Boemorum /Kronika česká/, v roce 1039 vyplenil Slezsko, když jel do Hnězdna pro ostatky sv. Vojtěcha a proč obsadil a opevnil Moravu a Olomouc povýšil na centrum moci. Břetislav byl synem Oldřicha a Boženy, celou legendu zpracovává veršovaná Dalimilova kronika z počátku 14. století. /Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše, když skrze jednu ves jedieše, uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše. Ta sedlka krásna velmi bieše o k tomu ovšem stydlivé mravy jmieše./ V roce 1053 rozhodl německý císař Heinrich III, že Vratislav a jiné hrady se mají vrátit Polsku, ale že má Polsko za ně platit roční odstupné. Tyto hrady ve Slezsku pak vykupoval z držav Jiří z Poděbrad. Se smrtí Boleslava III Křivoústého v roce 1138 se vývoj Polska zastavil. Piastové vytvořili původně tři knížectví-Těšínské, Opolské a Vratislavské /Dolnoslezské/, ale v tomto okamžiku začaly ohrožovat Slezsko hordy Mongolů, kteří se z východu a přes Polsko valili do Slezska. V bitvě na Lehnickém Poli 9.4.1241 byli poraženi vojskem složeným z templářů, johanitů, rytířů německého řádu, vojů slezského i polského knížectví a v neposlední řadě vojska království českého pod vedením Václava I Jednookého /1205-1253/ syna Přemysla Otakara I. Mongolská vojska byla poražena a později na Moravě rozprášena vojskem Jaroslava ze Šternberka. Vývoj Slezského knížectví pak pokračoval dělením původních tří knížectví na další - Svídnické, Javorské /od spojení roku 1346 Svídnicko-Javorské/, Hlohovské, Lehnické, Olešnické, Břežské atd. Nisské knížectví včetně Otmuchova patřilo od počátku, od roku 1155, Vratislavským biskupům jako léno a to včetně Hlucholaz kde později biskupové iniciovali založení lázní, ale Osoblažsko zase patřilo olomouckým biskupům. Bolko I Svídnický založil na hranicích Slezska a Čech opevněné hradiště Landeshut- Lanžhot ve Sl.-/ dnes Kamienna Gora a Václav II - syn Přemysla Otakara II mu věnoval obce Královec, Milotín, Michalov, Dobromysl a Chlumek, které Bolko přestoupil pro spásu duše do majetku kláštera v Křešově / tedy hranice Čech a Slezska byla mnohem severněji/ a hranici tvořil hustý hvozd zvaný německy Grenzwald, jméno Hvozd pak přešlo na dnešní ves Krzeszowek/ a vsi dále jmenované na Žacléřsku a Trutnovsku náležely k Opatovickému klášteru, po jeho vypálení roku 1421 ke klášteru v Křešově založeném v roce 1242 Annou Přemyslovnou / jinak Annou Lehnickou, také se nazývá tato dcera Přemysla Otakara I českou, tatáž Anna Lehnická zakládá po bitvě na Lehnickém Poli spolu s Hedvikou Slezskou - zakladatelkou kláštera v Třebenici nářečně Trzebnica /1202/ na místě probošství podřízené Opatovickému klášteru benediktýnů u Hradce Králové , sama pak po vzoru své sestry Anežky České položí základy kláštera klarisek ve Vratislavi/. Knížectví Opavské a Ratibořské a od roku 1377 i Hlubčické /Leobschütz/ bylo v držení nemanželského syna Přemysla Otakara II, Mikuláše, respektivě moravské větve Přemyslovců.
Poslední potomek Přemyslovců-Valentin Hrbatý zemřel v roce 1521 jako kníže opavsko-ratibořský. A my se posuneme dále do doby Lucemburků na českém trůně, kdy se Slezsko stává na základě smluv oficiální součástí Zemí Koruny České. Po záhadné smrti Václava III v Olomouci 1306, zůstává české království bez krále. Papež nepřipustil, aby Mikuláš, tehdy kníže Opavský /Ratibořsko získal až od Jana Lucemburského za prokázané služby/, nemanželský syn Přemysla Otakara II nastoupil na trůn a tak si Eliška, sestra Václava III a dcera Václava II a Guty Habsburské, bere ve Speyeru v roce 1310 tehdy čtrnáctiletého Jana Lucemburského /1296-1346/, který se v roce 1335 setkává u Karla I Roberta z rodu Anjou, od roku 1308 krále Uherska na jeho sídle ve Visegrádu /Visegrád tvořil součást dunajského opevnění Štěpánské koruny, název je slovanský a označuje vysoko položený hrad/, s polským králem Kazimírem Velikým, představitelem obnoveného Polska a v takzvané Trenčínské smlouvě stvrzuje Kazimír Janovi svrchovanost Českého království nad Slezskem a ochotně se zříká nároků na finanční odškodnění. Jan totiž vyženil něco o co Kazimír velmi stál a to něco byla polská koruna. Karel IV pak v roce 1348 uzavírá v Namyslově další smlouvu, známou jako Namyslovská či Namyslovský smír, která posiluje Trenčínskou smlouvu a mluví o odstoupení Slezska na věčné časy ve prospěch Koruny České. Navíc si bere za manželku Annu Svídnickou /1339-1362/ dceru Jindřicha II z boží milosti knížete Svídnicko-Javorského. Dvorním kancléřem na císařském dvoře se stal vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé /jeho jméno mohlo být i Předslav/. Těmito kroky byly polské nároky vůči Slezsku uzavřeny. Za Lucemburků dosáhla německá kolonizace v Zemích Koruny České svého vrcholu. Za husitských bouří to bylo zase Slezsko kde se kališnické myšlenky šířily velmi rychle. Husité obléhali Kladsko, známá je bitva o Kladsko na Červeném vrchu u Staré Jesenice proti vojsku Půty z Častolovic-kladského zemského hejtmana, která proběhla 27.12.1428, ve které husité zvítězili, poničili klášter v Novém Jindřichově /Henrykow/ u Minstrberka, který se pak dočkal rozsáhlé barokní přestavby, ale i některá slezská města a například Otmuchov tehdy Otmochov jim padl do rukou pod vedením Ondřeje Prokopa a Jana Městeckého z Opočna dokonce hned dvakrát, poprvé město spravovali pět let, zničili kostel a vyhnali z něj mnoho německých kolonistů, podruhé pouze rok. Biskupům se jenom velmi obtížně pomocí trestů a poněmčováním spojeným s kolonizací dařilo udržet ve městě pořádek, protože nakažlivé myšlenky šířené husity ve srozumitelné staročeštině nacházely u obyvatel jisté pochopení zvláště proto, že Otmochov patřil od dob Jana Lucemburského jako léno k českým zemím. Pokaždé museli vratislavští biskupové sáhnout hluboko do kapsy a zaplatit vysoké výkupné /poprvé 1100 pražských grošů a podruhé 2000 zlatých-mohlo se jednat i o stříbrné peníze, protože se jedná o překlad slova gulden/. Po odchodu Husitů nechal vratislavský biskup Johann IV postavit ve městě biskupský hrad. Nový dvouvěžový barokní poutní kostel byl postaven až v letech 1691-1694. Husitská doba končí bitvou u Lipan /někdy se nazývá také bitvou u Českého Brodu/ 30.5.1434 a zpustošené království hledá nového krále. Jiří z Poděbrad /1420-1471/ byl dobrou volbou, ačkoliv s jeho zvolením všichni zprvu nesouhlasili, protože se obávali, že mocensky zneužije postavení poručníka krále Ladislava Pohrobka a titulu zemského maršála k uchopení moci. Jiří pocházel z moravského rodu pánů z Kunštátu, jeho pradědečkem a zakladatelem rodu z Kunštátu a Poděbrad byl Boček I z Kunštátu. V roce 1441 si bere Kunigundu ze Šternberka s níž měl šest dětí: Bočka,Viktorína, Jindřicha st., Barbaru, Kunigundu a Sidonii. Z druhého manželství s Johanou z Rožmitálu se dospělosti dožili pouze dvě:Jindřich ml. a Ludmila. Boček spravoval Kunštát a Poděbrady spolu s Litickým, Častolovickým, Černíkovickým, Rychmberským a Kunvaldským panstvím, Viktorín měl několik titulů: předně byl díky povýšení Kladska na hrabství Jiřím z Poděbrad, hrabětem kladským a dále vévodou opavským a minstrberským /Münsterberg leží na cestě z Kladska do Vratislavi, původně se nazýval snad Sambice z toho dnes Ziebice-čti Zembyce, s prozatím plně nedoloženým českým názvem Samšín či Sampšín /snad by pomohlo pátrat i v jiných kronikách, protože např. Monachus Sazaviensis uvádí české jméno českého hradu v Němčí dnes Niemcza nedaleko Frankštátu-Zabkowice, jedná se o nejstarší záznam českého pojmenování ve Slezsku/, synové Jiřího z Poděbrad používali v titulu německý název "z Münsterberka", Jindřich st. měl ještě titul vévody z Olešnice / tedy Olešnického knížectví nedaleko Vratislavi/. Viktorinovi potomci drželi titul hraběte kladského a vévody minstrberského v mužské linii až do roku 1647. Po smrti Jiřího z Poděbrad se volbou potvrzeným panovníkem stává Vladislav II Jagellonský /1456-1516/. Kromě válek s Matyášem Korvínem se doba jeho vlády vtiskla do přestavby Pražského hradu v pozdně gotickém stylu s prvky renesance. Takzvaný Vladislavský sál je skutečným stavebním skvostem. Po velmi krátké vládě jeho syna Ludvíka II 1506-1526 nastupují na český trůn Habsburkové v osobě Ferdinanda I a aniž si to kdo stačil uvědomit, je to počátek téměř 400 let trvající vlády nad Zeměmi Koruny České, ale také omezení práv českých stavů po roce 1620 a postupné rekatolizace v obnoveném zřízení zemském 1627/1628 a to až do nástupu občanské společnosti v 19 století. Vzhledem k obrovskému rozmachu Českého království se nelze divit silnému vlivu staročeštiny ve Slezsku, nehledě k napodobování některých manýrů a staveb /tento vliv byl částečně setřen za pruského působení/ nebo kultu mučedníků sv. Jana Nepomuckého, sv. Vojtěcha a částečně i sv. Václava a proto názvy obcí ve Slezsku pocházejí také ze staročeštiny /případně i s vlivem slezštiny v nářečí např. Malujovice či Maléřovice/, staročeštiny, babičky všech slovanských nářečí kolem nás, např. Brzeg=staročeský Břeh=novočesky stráň, staročesky rovina, pláň, název pravděpodobně pochází od kmene Opolanů pojmenovaných tak za Velké Moravy kdy k ní patřila velká část Opolska a slovo Polák označovalo člověka z rovin, dodnes najdeme v místopisných jménech "Polsko" či "V Polsku" značící rovinaté místo bez toho aby tam kdy nějací Poláci žili/"ta země nazvána jest Polsko od veliké rovně polské, neb v ní dědina velikým rovnem leží"-citát z Kroniky králů českých Přibíka Pulkavy z Radenína †1380, "o Slezskú zemi a opolske vévodstvie" citát z Vlastního životopisu Karla IV †1378, o Glogowě=Hlohově glog je slezsky hloh či nářeční Swidnica=Svídnice, objevíte zde Týnec /Velký a Malý Tyniec u Vratislavi/ i Husinec /Gesiniec u Střelína/, či krkonošský Maryšín osídlený skláři z Čech. Mnoho Čechů odcházelo po reformaci do Slezska a tím jejich počty v některých oblastech převyšovaly mnohonásobně počty Poláků /Poláků bez Slezanů a Lužických Srbů, podle německých statistik se k polské národnosti hlásilo ve Slezsku průměrně pouhé 1% obyvatel např. ale na Sýcovsku při hranicích s Polskem to bylo až 57%, zbytek tvořili Němci, Češi a Lužičtí Srbové, kteří byli Poláky po II světové válce ze Slezska vyhnáni, ponejvíce z oblasti dnešního Turoszowa-Reichenau, záminkou se stala těžba uhlí. V dnešním Slezsku žije okolo 600000 obyvatel, kteří se hlásí k slezské národnosti, podle Polska se jedná o etnické Poláky a to i přesto, že se musí polštinu učit ve školách, mají jiný historický a kulturní vývoj, protože jejich původ je často česko-slezský či německo-slezský atd., otázkou je kam zmizela česká menšina ve Slezsku, přehlížení menšin v Polsku byla totiž dost dlouho běžná praxe a i Kašubové a Lemkové podléhali jednotnosti jazyka "rzeczi pospolitej-společné řeči a věci"/ a další otázkou je kde se vzalo tolik Poláků na Třinecku, když v meziválečném období tam byla polská pouze jedna ves /Komorní Lhotka/ a zda dvojjazyčné pojmenování obcí souviselo s jejich německo-polským pojmenováním kolem Horního Hlohova-Glogowek-Ober Glogau. Polština se v pravopise liší od češtiny spřežkou /čeština má diakritický pravopis,/ to znamená, že ke změkčení ale i prodloužení hlásky používá pouze jedno písmeno a nad ním znaménko, spřežka použije minimálně dvě písmena, aby vyjádřila totéž/ zavedený podle spisu "De ortographia bohemica" "O českém pravopise" jejímž autorem byl údajně Jan Hus, nicméně originál spisu se nedochoval, pouze opis z poloviny 16 stol nalezený v Třeboni/ a vlivem polštiny došlo k záměně Há za Gé, toto ovšem neplatí pokud se jednalo od počátku o německé obce, jejichž název byl po válce popolštěn. Hornoslezština má i dva dialekty dnes vzácné, oba je popsala ve svých dílech Jarmila Glazarová-zvláště Roky v kruhu a Vlčí jáma, Glazarová byla kontroverzní osobností, po válce členka strany se za svoje postoje později omlouvala, na druhou stranu nechtěla mít problémy s režimem a proto v sedmdesátých letech odvolala svůj podpis na petici za politické vězně, poté co petici podepsala i opozice. Názorově ve svých dílech projevovala v některých ohledech silné sociální cítění, ale život v meziválečném Slezsku, které velmi dobře znala, popsala včetně jazyka velmi přesvědčivě./ Kladsko, Těšínsko a Křešovský výběžek /14 obcí nedaleko Trutnova původně v majetku Opatovického kláštera vypáleného husity v r. 1421, mniši odešli do nově založeného kláštera v Křešově a 14 obcí v okolí Žacléře/. Jedná se o obce Křešov/Křesobor/, Jevišov, Chlumek, Blažejov, Bertonice, Milotín, Ožidlov-Gürtelsdorf ze staročeštiny ožiedlé-lem, okraj-zřejmě hraničního hvozdu, Dobromysl, Hvozd a Okřesaneč, v okolí Bobru pak Nedamírov, Štěpánov, Bukovice, Jarotín, Michalov, Libětín, Dědov, Pěčov- Petzelsdorf, Podhoř, Losina, Blišice, Věteřov/Blasdorf/, Starý Potok a Předvojov bylo legitimní a stvrzenou součástí českého království /obec Laczna-Struhařov, německy Raspenau byla založena klášterem v Polici nad Metují roku 1250/, české nároky však byly na nátlak Ruska potlačeny a do Kladska se stěhovali Poláci z východu. Kladsko a Slezsko se pak na dvacet let uzavřelo. Když se v 70 letech mohlo opět jezdit do Vratislavi, vzpomínám si jenom na zlomené lidi a prázdné obchody, /Poláci upravili historii a vydávají Piastovce za polskou šlechtu což není tak pravda, jednalo se o slezskou šlechtu, ale vzhledem k vývoji a sňatkům byla česko-německá, navíc a to je důležité, se ani jako polská šlechta nechovala, pouze z ní pocházeli někteří polští králové /centrem Polska bylo původně Hnězdno/. Z těchto důvodů českému království bylo např. postoupeno jako léno Těšínsko. Původně byly pro Kladsko charakteristické svobodné rychty, které po staletí představovaly velké dvorce se znaky lidové architektury a rozsáhlejší hospodářské dvory /např. Račínský dvůr u Arnoltova/ či dvory svobodných pánů tkzv. Ritterguth tedy zboží jak se označoval takový majetek ve staročeštině /jeden dodnes stojí ve Schovanči=Orlowiec a není jediný, podobný dvůr byl použit jako kulisa v česko-německé pohádce Popelka a celá pohádka, vyjma kouzla z oříšky, nabyla historické pravdivosti/. Zatímco v ryze českých vesnicích se vyskytovala převážně dřevěná lidová architektura, v německých vsích byly i větší zděné statky /Valtéřov apod./ Z velké části tyto stavby nepřežily polský socialismus, některé vsi se vylidnily a došlo k redukci počtu domů, ves Čižné=Zyznow zanikla. Téměř všichni Češi odešli do Čech nebo byli spolu s Němci odsunuti. Po stránce etnografické a slovesné se Kladskem zabývali Josef Štefan Kubín /Povídky Kladské, České Kladsko, Lidomluva Čechů Kladských, Pohádky z Kladska/ a Jaromír Jech /Lidová vyprávění z Kladska/. Není známo kolik přesně žilo v Kladsku Čechů, odhady začínají na 6000 obyvatel, ale tento počet se zřejmě týká pouze čistě českých vesnic, které spadaly pod panství Homole /Hummel/ /později tkzv. Homolský okres něm. Hummelsche District x Bezirk, pod který patřily i Dušníky lázně něm. Reinerz-Duszniki od roku 1324 přirozeným centrem českého panství Homole, 1375 se poprvé objevuje písemný záznam českého jména Dussnik a Ředeč také Rukaveč něm. Rukarsdorf či Rückarsdorf=Sczytna/, za Prusů vzniklo pro toto území a nejen toto, označení "Český kout", jelikož se jednalo o území kde byly všechny vsi české, v jiných oblastech Kladska už byly vsi jak české tak německé, Poláci se toho drží dodnes, a nechtějí pochopit, že i jinde v Kladsku Češi žili a nebylo jich zrovna málo /také Jelení=Jeleniow, Velké a Malé Jiříkovice /název po Jiřím z Poděbrad/, Tašov, Jarkov, Křižanov x původně Košín/ě/ či Košíře, něm.Koschisnay později Krischnay-Křižné , Levín v Kladsku-Lewin / na záměnu jména s obcí na Lounsku a změnu datace první zmínky o Levíně v Kladsku, 1238, upozornil v díle Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae-Výtahy listin Čech a Moravy do roku 1253, Karel Jaromír Erben/, Javornice, Studenec něm. Kaltwasser, Blažejov něm. Blaschenway, Jakubovice, Zakrze=Zákřín /ze staročeského kra-Za kamenem či skalkou, podobně byl vytvořen i název Záměl, měl=staročesky mělčina tedy Za mělčinou, brodem nebo Přímělkov s předložkou při, pokud tam stojíte vidíte, že skutečně leží za vyvýšeninou, pruské Sackisch se odrazilo v pozdější zkomolenině Zakš=Zákřín/, Hrdloňov=Kulin, Dolina=Heřmánkov, Bobrowniki=Bobrovník, Bystra=Harta, Batorow=Janův Důl, Zlotno=Ležkov, Halešov, novočesky Halířov/snad ze slova halec=haléř/=Golaczow, Darnkow-Trnkov, Leština=Lesna, HojkovxTáčkov? něm. Tanz=Danczow, Pasterka=Pastorkov nebo Pasteřice, Witow=Nerbotín tento uváděný název nemá staročeský základ a zřejmě jde o redukci hlásky v přepisu srov. Neradov nebo Mirotín, původně Nerobotín/, známé jsou také obce kde Češi tvořili pouze část obyvatel, zbytek byli němečtí osadníci /tak to například bylo v Loužnici u Dušník-Lezyce něm. část obce se jmenovala Friedersdorf, v Ředči-Sczytna a Dolní a Horní Štívnici-Szalejow, Vambeřicích nebo kolem Svatováclavského dolu u Ludvíkovic, Hukovic-Václavic=Jugow, Mědníku=Prygorze, Týnci=Woliborz, Maršově nad Nisou=Moryszow, Královicích/Královci/=Wojciechowice, Ratonicích=Swierki, Krajanow=Malonice, Sokolica=Hostěnice, Sokolči=Sokolec a Brtnici=Bartnica-hranice Kladska s knížectvím Svídnicko-Javorským, ale i v okolí města Kladska /Pileč=Pilcz, Biskupice=Piszkowice, Míkovice=Mikowice, Szalejow Dolny něm. Sweydlersdorf-Dolní Štívnice- tu vykoupil v roce 1350 Arnošt z Pardubic a daroval kladským augustiniánům, Ksiažek=Kněžice, Rosice=Roszyce, Korytow=Korytov, Rusenín=Ruszowice, Kopanka=Annín, Tworow=Ludvíkov, Blogocice=Hvozdíkov, Lhota pod Týnem/Kladská Lhota/=Gorzuchow, Běrkovice=Bierkowice, Holeč=Gologlowy, Věžnice=Laczna, Novina=Swiecko, Podetín či Podetýn=Podtynie, Wilcza=Bezděčín, Martínkov=Marcinow a Starý Týn=Bozkow, Czerwenczyce=Červený Újezd, Romanowo=Rabnice, Mlynow=Mlýniště, Raszkow=Kladské Žibřidovice, Chocieszow=Hostíkov, Suszyna, něm. pův. Böhmisch Winkel= Chmelnice, Kamieniec něm. Kamitz=Kamenice, Skibin=Pazderov, Tlumaczow=Tulechov, Gajow=Obořiště, Slupiec=Slezín, Dzikowiec=Nedvězín, Bieganow=Běhanov, Zagorzyn=Holubov, Paszkow=Poleč, Pokrzywno=Kopřivník, Wolany=Vernířov, Boguszyn=Hlásnice, Jaszkowa=Kladské Janovice/ a Kladské Bystřice a v městech samotných/. Prusové si statistiky počtu Čechů zřejmě nevedli a také často docházelo ve smíšených rodinách k asimilaci.
Při požáru na Malé Straně a Pražském hradě v roce 1541, byly zničeny, až na jednu z let 1316-1324, zemské desky. Majetek zapsaný v zemských deskách se stával dědičným rodovým majetkem, zapisovaly se do nich také ustanovení zemských sněmů, tedy obecně závazné dokumenty tehdejších zákonů. Rozeznávaly se desky půhonné-se soudními příkazy, trhové-se změnami v držení majetku, zápisné-k zaznamenání dluhů a památné-s rozsudky zemského soudu a usneseními zemského sněmu. Knihy se barevně odlišovaly a fakticky platily až do roku 2007. Desky byly po požáru ihned obnoveny a byla snaha chybějící údaje zrekonstruovat. Původně byly psány latinsky, poté od roku 1495 až do třicetileté války povinně česky a posléze německy. Samostatné desky zemské měla i Morava /Brno/ a Slezsko /Opava/, Kladsko patřilo pod Čechy. Ani v nich není tedy nijak jednoduché dopátrat se původních českých názvů a navíc někdy docházelo i k chybám v přepisech. Dnešní názvy obcí byly po válce popolštěné a to náhodně a často bez významu a historických souvislostí, zatímco původní názvy se váží k okolí místa, jména zakladatele, za Prusů vznikly v mnoha případech české zkomoleniny německých názvů a původní staročeský název byl potlačen srov. odshora: např. Loveč=Lawica, Loužnice=Lezyce, Provodov=Sloszow, Starý Bor také později Stará Hejda, za Prusů vzniklá zkomolenina z německého Altheide=Polanica, Ociesov=Útěšov nebo Útěchov uvádí se také Ostašov, ale to je silně nepravděpodobné, protože Němci převzali český název jako Utschendorf, Březová=Brzozowie něm.Brzesowie, Duszniki=Dušníky něm. Reinerz, Stará Jesenice=Stary Wielislaw dnes součástí Starého Boru i Nová Jesenice /Neu Wilmsdorf-německý název vychází z původního Wilhelmsdorf-Vilémov, český byl jako v mnoha jiných případech odlišný/, Hrádek v Kladsku/zřejmě také Hrádkov zredukované na Radkov/=Radkow, Ratno něm. pův. Radno=Radenov/Radějov/ Karlow=Karlovec? něm. pův. Kestel, Scinawka=Stroužnice uvádí se i Stěnava či Stínava z německého Steine, Scinawica=Stroužno atp. Pro každý případ připojím seznam českých názvů obcí v Kladsku, vycházejíc z prací Hugo Weczerky a Marka Šebely, historických záznamů a tvarosloví staročeštiny a němčiny, v mnoha případech se liší od polských, německé u českých obcí kopírovaly původní české názvy a české názvy u německých obcí jsou odvozeny z německých např. /Arnoltov pochází z německého Arnoldsdorf, německý název se s přibývající německv mluvící populací změnil na Grafenort, český zůstal stejný Arnoltov=Gorzanow/. Samo město Kladsko vypadá v historické části trochu jako malá Praha a mohlo se Praze podobat mnohem víc, kdyby nebyli Prusové zbořili Kladský hrad a opevnění nepřestavěli na pevnost, nehledě k tomu, že v kostele Nanebevzetí Panny Marie stavěného Parléřovou hutí, odpočívá první pražský arcibiskup-Arnošt z Pardubic. V Kladsku se nacházel i Český dvůr, pěstoval se zde ve velkém chmel, vařilo pivo a první zmínky o městě , castellum Kladsko jsou v Kosmově kronice z roku 981 a pojednávají o vládě Slavníka-otce Sv. Vojtěcha. Dnes je historická část města značně poničená demolicemi, panelákovou výstavbou a nevhodnou rekonstrukcí historických domů. Lázně v Landeku založil u vydatných a známých léčivých pramenů Přemysl Otakar II a od roku 1294 byly českým královským městem /obce kolem Landeku, Oldřichovice, Kunčice nad Bílou, Albrechtice nad Bílou=Stojkow, Strachotín=Strachocin, Lutín=Lutynia, Droszkow=Dražkov, Hejčín=Skrzynka, Vinkléřov=Katy, Popeneč=Goszow, Nevěrov=Nowa Wies, Radechov=Radochow, Schovaneč=Orlowiec, Hluboký Žďár-Uleže něm. Dieberschaar, Vičín-Wojtowka, Stará a Nová Kraš/vyskloňovaný základ pochází ze staročeského krášše=krásný/=Gieraltow, Bílenec=Bielice, Boleslawow=Nové Město pod Sněžníkem, Nová a Stará Morava, Kletno=Klenice, Mlynowiec=Mlýnka, Stará a Nová Lomeč=Lomnica, Starý a Nový Újezdec =Waliszow, Rokosov=Stronie, Střídnice-Stronie wieš, Ruda nad Bílou=Želazno, Wrzosowka=Chvojnice, Olbramice=Krosnowice, Ličné/o/=Roztoki, Hojanov=Wyszki, Skalice lázně, horní a dolní=Dlugopole Zdroj, Temenec=Sczawina, Žlabina=Dolnik, Klenče=Szklarka, Mezilesí=Miedzylesie, Potočník=Kamienczyk, Louchov=Ponikwa, Velké Brance=Starkow, Malé Brance=Starkowek=slovo brancě ze staročeštiny=beránek, Mirotín=Marcinkow, Vlčetín=Wilkanow, Goworow=Stružník, Potoczek=Starkov ze slova starka=potok s tůní, Jodlow=Jedlice, Pisary=Písařice, Jaworek=Javoří, Domaszkow=Habartice, Miedzygorze=Milíře, Boboszow=Boboč?, Sienna=Sněžná, Zalesie=Pozdětín, Niedzwiedna=Bílý Brod nad Nisou něm. Weissbrod, Smreczyna=Rojetín, Idzikow=Kyselín, Zablocie=Bařiny, Mielnik, něm. Melnick=Mělnice, Topolice=Osovec, Rogozka=Olbramov, Huta=Nové Zboží, Lesica=Klučenice, Spalona=Brandlín, Poreba=Blšnice ze staročeského blščieti sě=lesknout se, Nagodzice=Hořepnice, Piaskowice=Prusice, Mostowice=Mostec, Lasowka=Slatěnice, Zieleniec - něm. pův. Seefelder později Grunwald=Lužnice či Jezernice, Gniewoszow=Stranín, Poniatow=Popluží, Rudawa=Sejpy, Mloty=Hamry v Kl., a hrad Hluboš pův. Karpenštejn a Přezka pův. Schnallenstein/. Otakar podporoval kolonizaci území království a na jeho popud vznikaly v Kladsku a Sudetech německé kolonizační vsi /většina obcí v Kladsku byla založena ve 13 a 14 století/, tak vzniklo i Neurode, česky původně Nevanov či Nevenov=Nowa Ruda, snad by se vzhledem k městskému znaku /pařez/ hodil spíše název Nový Klučov, který označuje odlesněné místo podobně jako německé -rode. Dalším neméně krásným a starobylým městem je Kladská Bystřice /městským znakem je český královský lev na červeném poli/, založená Havlem z Lemberka /každému se zřejmě připomene jeho choť blahoslavená Zdislava/ v polovině 13 století. Město bylo centrem obchodu a výroby plátna a leží malebně rozložené nad Kladskou Nisou.
Tak se stalo, že dnes Náchod a lázně v Bělovsi leží na hranici s Polskem.
Lázně v Bělovsi nikdy nedosáhly většího rozmachu, vždy to byly malé komorní lázničky s prameníky a kolonádičkou /známá je běloveská IDA/, všeho všudy pár historických budov s parkem a nádherným okolím se zázemím většího okresního města. Po revoluci v roce 1989 byly lázně navráceny původním majitelům, kteří je chtěli opravit. To se jim z nějakého důvodu nepodařilo a naopak se zadlužili. Možná by mohla pomoci banka, která drží ve vlastnictví jednu budovu, protože k čemu jí bude když se rozpadne.
Dnes přichází s obnovou samotné město Náchod a to tak, že strhne zchátralé historické budovy a postaví tam prý zase nějaký panelák jako sanatorium. Kdo tam ale bude jezdit do lázní, když Náchod je dnes zavalen kamiony z autostrády kterou Poláci Kladskem postavili. V samotném Náchodě se bourá a ničí jako o život, zmizely podsíňové, roubené a dřevěné domy tak charakteristické pro tento kraj, z náměstí i jiných míst, nejzápadnější výspou broumovských statků už Náchod také není, stal se městem paneláků a šedivých brizolitových omítek.
Při rozšiřování autobusového nádraží zbourali starou vodárnu StEG zcela zbytečně/ autobusové nádraží je megalomanské/, mohla posloužit k podnikatelským záměrům a poskytovat občerstvení cestujícím. Došlo ke zbourání továrního komplexu, ve kterém mohly vzniknout nádherné byty i rozlehlé nákupní centrum. Málokdo na světě je tak bohatý, aby si mohl dovolit tak rozsáhlé a drahé demolice zcela zbytečně. Je s podivem, že v této zemi se najdou lidé, kteří takové věci bez rozmyslu provedou. Ale na opravu lázní se peníze nenašly. Propojení Náchoda a Kladska tratí se taky nekoná, na úpravu horské trati a sedmikilometrovou dostavbu nejsou peníze, přestože kdyby se upravila na maximální stoupání 15 promile /tj.15 metrů na kilometr trati a díky dvěma vrcholovým tunelům zkrátila o 8 km, ušetřily by se v provozu peníze na dostavbu do Náchoda i na úpravu trati do Nového Města nad Met., Dobrušky a Opočna i Jaroměře. Kamiony by mohly putovat po železnici.
Podobně jednoduchým způsobem se dá propojit Bílenec=Bielice v Kladsku s Lipovou lázně a Jablonné nad Orlicí s Lanškrounem a Svitavami, spojení Kladska s Broumovem se nabízí samo.
Pokud by Alois Jirásek viděl co stalo s jeho Padolím a Náchodem, musel by se obracet v hrobě. Kraj tak krásný architekturou i přírodou se mění v šedivou změť paneláků, rekonstrukcemi zničených domů a jiných bezcenných staveb, tak že už ani není poznat jak to vypadalo dřív. Zdá se, že se jedná o záměrné brutální zásahy do struktury města, tak aby to vypadalo, že se něco modernizuje nebo jako by chtěli pouze utratit peníze. Po každé takové vlně zůstane jenom spousta škody a neudělá se to co by skutečně potřeba bylo. Tak co takhle zbourat i renesanční zámek, který je staletí dominantou města.
Nemyslím, že by nám EU určovala nebo měla určovat, co zbourat a co zachovat, protože v jiných státech se nic podobného neděje, ale stát selhává a tak se nelze divit, že nás zařadili do kategorie rozvojových zemí.
Za staletí trvání Monarchie se vytvořil díky silnému vlivu několika kultur /italská, německá, česká, uherská/ nezaměnitelný styl architektury,
která se silně promítala do podoby měst a obcí. Styl tak jednoduchý až to udivuje, který v celku vytvářel úžasný obraz, který je patrný ve všech městech císařství. Pokud k němu přičteme i stavby lidové architektury, které podkreslovaly venkov spolu s krásnou krajinou, malebnost dostupuje k vrcholu. Protože se stavěly v tomto stylu všechny státní stavby /železnice, školy, muzea, divadla atp./ byl obraz jednotný.
Tento obraz začal být narušován už v meziválečném období kdy v Sudetech se začaly objevovat stavby čistě německé soudobé architektury.
V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech se řešily sociální problémy masivní výstavbou panelových domů, demolice dosáhly obrovských rozměrů a změnily tak upravenou podobu měst brutálním způsobem. Přitom pro pozorovatele nezáleží na vnitřním uspořádání, ale na fasádě a tak i moderní továrna může prosperovat ve zvnějšku starém objektu. Problém je s nákupními středisky. Společnosti jako LIDL, KAUFLAND, PENNY atd. chtějí mít jednotné objekty a nechtějí využívat jiné vhodné prostory. V Západním Německu tak skončily na okrajích měst, protože k lepším pozemkům se nedostaly i kvůli konkurenci soukromníků, kteří by si to nedali líbit. A tady se jim přímo podbízíme, zbouráme objekty jenom pro to, aby tam mohl vyrůst LIDL, za peníze všech daňových poplatníků, které jinde chybí. Nehledě k tomu, že kolem nákupního střediska naroste automobilová doprava a smrad a zácpa je na denním pořádku, protože téměř všichni jezdí nakupovat autem.
To je nevídaná věc. Sami si tak můžeme za to jak to tu hrozně vypadá. Nezbývá než doufat, že se odpovědní stanou odpovědnými a pochopí, že udělat ze země rumiště nebude udržitelná cesta. Představa procházky po rumištích není pro normální lidi nijak lákavá. Pro milovníky paneláků jistě zůstane i do budoucna zachována možnost vyzkoušet si reálný socialismus na vlastní kůži.


Vloženo: 6.12.2017



Komentáře a upřesňující informace


Žádný záznam

 Komentáře a upřesňující informace
Jméno:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Nadpis:
Komentář/Upřesnění:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 59 do následujícího políčka:

   





Více informací ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist