Důl Nelson III (Nelson III Schacht) - Historie dolu Nelson III

Přispěl: Ondřej Šulda

Podvojný důl Nelson III - těžní a vodotěžní jáma - byl hlouben počínaje rokem 1885 anglickou těžařskou společností založenou Williamem Refeenem. Po roce 1895 jámy koupila Mostecká společnosti pro těžbu uhlí. Postupně pak otevřela další jámy IV-IX, které plnily funkci jam těžních nebo větrních. V jejím majetku zůstal důl Nelson až do znárodnění roku 1945. Těžební pole bylo ohraničeno těžebním polem dolu Viktorin, Nelson I, inundační poruchou a severním výchozem uhelné sloje pod úpatím Krušných hor. Patřil k dolům těžícím nejkvalitnější hnědé uhlí v Severočeském hnědouhelném revíru. Výhřevnost dosahovala až 25 MJ. Jednalo se vysloveně o technologické uhlí pro vybrané spotřebiče. Nelson měl od východu na západ délku 3.480 m (vzdušnou čarou) a šířku od jihu k východu 1.400 m. K němu přičleněný revír Salesius měl délku od severozápadu k jihovýchodu 1.100 m a šířku 750 m. Tento prostor byl před rokem 1934 členěn na několik samostatných revírů: revír tzv. Staré jámy, revír Pomocné jámy, revír II, k němuž na severní straně přiléhal Hřbitovní revír, Jižní revír (v té době už mimo provoz), revír V, Úpadní revír, revír VI, revír Severní vrch a revíry Salesius I a II (původně součást dolu Alexandr v Hrdlovce). V podzemí dolu Nelson bylo už před rokem 1934 vyraženo kolem 80 km chodeb.

V sousedství dolu Nelson byla postupně otevřena řada dalších dolů. Na západní straně to byl důl Marie (patřil Duchcovskému uhelnému spolku), na jižním směru důl Alexandr (později President Gottwald), na východě a severovýchodě důl Bihl s připojenou jamou Viktorin (vesměs v majetku Mostecké uhelné společnosti). Dobývací prostor dolu Nelson byl na jihozápadní hranici proti dolu Alexandr ohraničen výraznou tektonickou poruchou (která snižovala mocnost uhelné sloje dobývané dolem Alexandr o 6 m), na protilehlé straně tvořil hranici ochranný pilíř města Oseka. Východní hranici směrem k dolu Viktorin tvořilo vyklínění sloje, západní hranici pak stařiny dolu Pokrok (Fortschritt).

Úložní poměry na dole Nelson byly složité. Sloj byla rozdělena tzv. hlavním proplástkem na dvě části: na hlavní sloj s poměrně pravidelnou a stálou mocností od 8 do 10 m a na svrchní sloj s kolísající mocností. V revíru Salesius bylo kromě hlavního proplástku vyvinuto ještě několik dalších jílových poloh. Hlavní sloj směrem od východu k západu upadala do hloubky asi 170 m až k Úpadnímu revíru, odtud stoupala k demarkačnímu poklesu směrem na severozápad. Největší hloubka sloje dosáhla 350 m, kde místy měla její mocnost 14-15 m. Uhlí nejlepší jakosti bylo dobýváno v Úpadním revíru, v V. revíru a v revíru Salesius, kde mocnost sloje neklesala pod 8 m. Nadloží sloje tvořily terciérní pískovce, podloží sestávalo z jílovitých vrstev různých mocností. V hloubce asi 10 m pod slojí byla vyvinuta vodonosná písčitá vrstva o mocnosti 5-10 cm, která byla uložena na 3 cm silné vrstvě slínu.

Důlní podmínky nebyly tedy zvláště příznivé. V revíru Salesius byla sloj uložena dokonce pod úhlem 38° a její mocnost se směrem severozápadním snižovala. V oblasti jámy Nelson VIII vykazovala už jen 4 m a byla prostoupena mocnými proplástky. Uhlí ve svrchní sloji bylo velmi křehké, a pro vysoké náklady se proto již před r. 1934 nevyplácelo ji dobývat. Provozní situaci komplikovala okolnost, že kromě revíru Salesius se díla všech nelsonských revírů nacházela buď mezi již vyrubanými částmi sloje, tedy mezi stařinami, nebo v jejich bezprostřední blízkosti. Dobývalo se vlastně už jen v ohradních pilířích, které byly zeslabeny důlními chodbami. Na tyto pilíře působily značné tlaky, a proto byly částečně rozdrceny, s trhlinkami, které prostupovaly uhlím mezi chodbami a stařinami a umožňovaly průnik metanu, hlavního zdroje nebezpečí exploze. Zvláště komplikované tlakové poměry byly v V., v Úpadním a v VI. revíru. Podmínky na dole Nelson nebyly ovšem v tomto směru výjimkou. Byl to známý problém řady starých severočeských hnědouhelných dolů s dlouhotrvající těžbou.
Ve dnech před katastrofou bylo na dole Nelson v provozu 7 jam. Kromě IV. jámy měly těžní věže železné konstrukce (jediná dřevěná věž byla na jámě VI) a byly vybaveny železnou výstrojí. Jejich profil byl kruhový, těžní a vodní jáma Nelsonu III o průměru 3,5 m byly vyzděny. Ostatní jámy měly průměr od 1,5 do 3,1 m, čtyřmetrový průměr měla jáma IV. Jejich hloubka byla dána úložnou hloubkou a provozními podmínkami. Těžní jáma dolu Nelson byla vyhloubena do 226,6 m, její vodní jáma do 238,3 m, jáma IV do 236,4, jáma VI do 73,5 m, jáma VII do 146 m, jáma VIII do 117,6 m a jáma IX 69,1 m. Jáma v tzv. Pomocném revíru (poblíže jámy VII) byla přibližujícím se porubem poškozena a po zaplavení náraziště spodní vodou byla už před rokem 1933 na povrchu zazděna. Starý důl Nelson byl v té době už mnoho let zasypán a chodby do něho ústící byly též zaplaveny. V době před katastrofou byl hlavní těžní jamou Nelson III, ostatní jámy sloužily jako větrní.

Úložním poměrům byla uzpůsobena dobývací metoda. Jako na většině hlubinných dolů v severočeském revíru, kde byly dobývány mocné hnědouhelné sloje a kde byl nedostatek zakládkového materiálu, bylo i na dole Nelson hlavní způsobem komorování na zával přesto, že při něm vznikaly značné ztráty uhlí (více než 50 %). V jednotlivých revírech dolu Nelson byly kromě komorování užity podle povahy sloje i další metody, a to etážování ve 3-4 plástech, případně dobývání ve dvou plástech, a to s plavenou zakládkou. Staré, už nepoužívané důlní chodby se zakládaly hlušinou. Převážně užívanou dobývací metodou bylo však komorování na zával. Výška komor se podle mocnosti sloje nebo mocnosti plástů pohybovala od 5 do 7 m, s plošnou výměrou od 60 do 100 m2. Komory se razily v průměrné vzdálenosti 40 m mezi sebou. Postup prací byl jednoduchý a riskantní. Uhelný pilíř se oddělil na třech stranách záseky, aby se na zbývající straně odstřelil a zavalil. Poté se sestřelilo uhlí zbylé na stropě, částečně se přistřelily pilíře a římsy a pak se celá komora zavalila. Nakonec se ústí komory zazdilo, vymezil se ochranný pilíř a otevřela se další komora.

Pro práce na dole Nelson měl mimořádný význam systém větrání. Vzhledem k rozsahu důlního pole a dobývacím metodám byla zřízena tři samostatná větrní oddělení: první pro V., Úpadní a VI. revír, druhé pro revír Staré jámy a třetí pro revír Salesius. Do prvního a druhého oddělení byl veden úvodní větrní proud z těžní a vodní jámy dolu Nelson III. Jeden větrní proud směřoval od těchto jam západním směrem a odvětrával V., Úpadní a VI. revír až k výdušné jámě VI, druhý větrní proud byl od těžní jámy veden východním směrem přes revír Staré jámy k větrní jámě VII. Z něho odbočoval samostatný dílčí větrní proud před revírem Staré jámy a směřoval chodbou horní lanovky k výdušné jámě VI. Tento dílčí proud se spojoval se západním proudem teprve po odvětrání VI. revíru. Revír Salesius měl vlastní větrní systém. Úvodní větry byly vedeny jamou VIII důlními chodbami až na nejspodnější směrnou chodbu, odkud vycházely k výdušné jámě IX. Provozně byl ovšem revír Salesius napojen na ostatní nelsonská důlní pole. Závadou bylo nedostatečné oddělení větrního proudu revíru Salesius od nelsonských revírů potřebným množstvím větrních dveří.

Pokud se týče provozních podmínek, situaci komplikovala okolnost, že dolu Nelson hrozilo nebezpečí průvalu teplických termálních pramenů. Proto se při důlních pracích musila věnovat stálá pozornost poruše, která tvořila demarkaci a procházela dobývacím prostorem. Postup dobývání byl proto v její blízkosti každé čtvrtletí předmětem kontroly komise složené ze zástupců revírního báňského úřadu v Mostě, teplických lázní, místních úřadů a Mostecké uhelné společnosti.

Vlastní těžba ze všech pěti revírů dolu Nelson se soustředila k jediné těžní jámě, označené jako Nelson III, ostatních pět jam bylo výdušných a jedna vodní (v sousedství těžní jámy). Dopravní trasy byly tedy značně dlouhé, což si vyžadovalo komplikovanou dopravu. Do roku 1930 se v dole prováděla doprava vozíky a důlní lanovkou. V intencích intenzifikačních opatření, jejichž účelem bylo zrychlit dopravu při úspoře pracovních sil, byla v revíru Salesius zavedena otevřená plechová koryta, nátřasné žlaby a kryté plechové žlaby. Toto opatření - odmítané tehdejším závodním inženýrem Františkem Vokáčem jako málo produktivní pro časté poruchy a ucpávání žlabů - bylo ředitelstvím Mostecké uhelné společnosti kategoricky prosazeno. Dopravní proces byl komplikovaný zejména z revíru Salesius. Z nátřasných žlabů uhlí padalo do uzavřených plechových žlabů, z nichž se vypouštělo do vozíků a jimi se po směrných chodbách odváželo k místu zvanému "devětašedesátka". Zde se výklopníkem sypalo do hlavního vedení plechových krytých žlabů o průměru 60 cm, asi 170 cm dlouhých, se sklonem asi 38°. Z nich se uhlí vypouštělo do dopravních vozíků a odtud se elektrickou lokomotivou dopravovalo ke svážné, po ní pak k lanovce a lanovkou konečně k těžní jámě Nelson III. Celkem tedy na této trase bylo uhlí sedmkrát překládáno. Při tomto způsobu se ovšem vyvinovalo značné množství uhelného prachu, který byl větrním proudem unášen a usazoval se ve větrních chodbách. Kromě revíru Salesius se prach nejvíce vyvinoval v V. revíru, značně v místech, kde se vozíky plnily z nátřasných žlabů. Při volbě tohoto dopravního systému spolupůsobily komplikované úložní poměry. Sloj měla, jak už bylo uvedeno, značný úklon, zvláště v revíru Salesius. Jáma VIII měla ke sloji hloubku 117,6 m, zatímco těžní jáma III 226,6 m.

Pracovní podmínky byly značně ztížené nejen ze zmíněných provozních důvodů, ale i pro vysoké teploty, které v některých částech dolu dosahovaly 32°C, v revíru Salesius až 38°C. Mnohem horší byla však mimořádná prašnost. Přispíval k ní petrografický vývoj uhelné sloje a stupeň jejího prouhelnění. Nelsonské uhlí bylo totiž při své vysoké kvalitě velmi křehké a téměř čtvrtina jeho vytěženého množství tvořila malou zrnitost, což přispívalo k vývinu uhelného prachu.

Důl Nelson měl značně ztížené provozní podmínky, a dostával se proto do nepříznivé finanční výrobní relace i vůči ostatním důlním podnikům Mostecké uhelné společnosti. Tato situace vedla ke snaze o racionalizaci, především mechanizací dopravy. Jak se však záhy ukázalo, byla méně efektivní než doprava ruční, která za daných podmínek byla lacinější a spolehlivější.

Dne 1. 5. 1940 byl přičleněn k dolu Alexander, ale těžil dále v původním areálu. Obnovení těžby indikuje nárůst těžby na dole Alexander v r. 1941 o cca 120 kt. V roce 1947 byl přes inundační poruchu vyražen spojovací překop, který umožnil dotěžení uhelných zásob na horní kře při zkrácení dopravních cest na Důl Alexander. Těžba byla ukončena v r. 1969 vytěžením volných zbytkových zásob.




Vloženo: 11.3.2021