EinloggenEinloggen AnmeldenAnmelden  ČeskyČesky
Mlýny v údolí Lučního potoka (Mlýny v údolí Lučního potoka) - O dochovaném mlýnu Týniště

Beigetragen: Jiří Kripner

Sborník referátů ze semináře Vodní mlýny, Okresní muzeum ve Vysokém Mýtě 18. – 19. 6. 2002

Mlýn čp. 27 Týniště, jako budoucí součást Muzea lidové architektury Zubrnice

František Ledvinka

Krátce po zahájení svépomocných prací na prvních objektech budoucího muzea lidové
architektury v Zubrnicích jsme zaměřili v roce 1976 pozornost také na poslední malý vodní
mlýn zdejšího regionu, ležící nedaleko obce, při Lučním potoce. Patrová roubená budova
jeho obytné části byla v relativně dobrém a původním stavu s ještě dochovaným roubeným
komínem. Avšak mlýnice byla delší dobu bez střechy, její interiér zčásti zakrýval zásyp střešní
krytinou a různým domácím odpadem, z kterého již vyrůstala bujná vegetace. Rovněž lednice
byla téměř zasypaná popelem a její půdorys byl nejasně naznačen zdí, která jen místy
nepatrně vyčnívala nad terén. Vodní náhon s úzkou akumulační nádržkou nad mlýnem
zarůstal náletovými dřevinami a jeho kamenné břehové zdi byly z větší části již rozpadlé.
Uvnitř vlastní mlýnice se dochovalo téměř kompletní, avšak již značně poškozené, mlecí
zařízení s původní hranicí a bohatě vyřezávanými předními sloupy, z nichž pravý nesl dataci
1803. Dochované zbytky mlecího zařízení svědčily o částečné modernizaci mlýna koncem 19.
století, kdy byl doplněn válcovou mlecí stolicí, výtahem a pravděpodobně i nejnutnějším
čistícím zařízením. Po poválečné výměně obyvatelstva v pohraničí pak již nebyl provozován.
Noví dosídlenci obydleli jen protilehlou kamennou budovu a vlastní mlýn nechali chátrat.
Sloužil jim jen za skladiště odložených věcí a později i jako smetiště.
Krátce po zakoupení mlýna jsme byli nuceni zahájit základní zabezpečovací práce,
zpočátku jen svépomocí zaměstnanci ústeckého muzea, tedy muzea, které vznik zubrnického
skanzenu iniciovalo. Po vyčištění a základní fotodokumentaci bylo mlecí zařízení
demontováno a převezeno k uložení. Teprve při vybrání suti a vyčištění lednice se odkryly
všechny závažné statické závady způsobené nejen absencí drobné údržby v poválečných
letech, ale i protékající spodní vodou, která poškozovala a vychylovala obvodové kamenné
zdivo suterénních prostor mlýnice. Statické závady se projevovaly také v kamenném zdivu
síně. Po tesařském zajištění proti zřícení stavby jsme plánovali postupné přezdění všech
poškozených zdí. Část byla zajištěna svépomocí a zbytek měla provádět naše dodavatelská
firma. Ta však odmítla pod staticky narušenou stavbou pracovat a proto bylo posléze
rozhodnuto o odborné demontáži celého roubeného obytného domu. Při demontáži bylo
těleso roubeného komína sejmuto ve třech blocích a v ochranném obalu na delší čas
deponováno ve dvoře. Při vlastní demontáži stavby se objevily další vážné závady. Zejména
všechny stropní trámy světnice měly značně poškozené záhlaví a jen díky rozebrání celého
objektu bylo možno osadit nové trámy (věrné kopie původních).
Veškeré práce prováděné jak svépomocí muzejníky, tak i odbornou firmou, probíhaly
po malých etapách a velmi zdlouhavě. V té době jsme byli limitováni omezenými finančními
prostředky a proto jsme stavební kapacitu soustředili především na objekty ve středu obce,
které bylo nutno co nejrychleji zpřístupnit veřejnosti a tak zahájit vlastní činnost skanzenu.

Po stavební rekonstrukci obytné části, včetně mlýnice, částečné rekonstrukci
břehových zdí akumulační nádržky, vyčištění náhonu a provizorní opravě jezu, jsme začali
připravovat také funkční rekonstrukci vlastního mlecího zařízení. Zpočátku jsme chtěli do
této práce zaškolit a zapojit tesaře naší dodavatelské firmy. Byli to špičkoví řemeslníci, kteří
pro nás stále ještě úspěšně pracují už jako privátní firma. V našem regionu jsou považováni
za nejlepší odborníky především pro lidovou architekturu. Přesto jsme včas usoudili, že by
pro nás bylo značně neefektivní za naše prostředky zaučovat zaměstnance dodavatele a v té
době bylo i nereálné jejich další využití pro jiné historické vodní stavby v regionu. Proto jsme
navázali kontakt s Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde měli již
bohaté zkušenosti s rekonstrukcí mlýnských staveb v jejich muzeu i v některých skanzenech
na Slovensku. Pod vedením Ing. Antonína Závady a podle jeho projektu pro nás zpočátku
zhotovili a osadili hřídel s vodním a palečným kolem. Jako předloha hřídele byla použita
originální část dochovaná v mlýnici. Také palečné kolo bylo věrnou kopií dochované horní
části původního kola (spodní zasypaná část byla rozpadlá). V zasypané lednici se vodní kolo
již nedochovalo, byla tu jen velmi poškozená venkovní část hřídele. Na dně lednice se nám
při čištění podařilo objevit několik původních lopatek a malou část boku kola, které společně
s dlaby pro ramena ve staré hřídeli byly východiskem k přesné rekonstrukci vodního kola.
Původní zděře i lopatovité čepy ložiska (po srovnání a přeleštění na soustruhu) byly do nové
hřídele znovu osazeny. Všechny části původního mlecího zařízení byly převezeny do dílen
rožnovského skanzenu. Odchod Ing. Závady z muzea poněkud zkomplikoval další práci.
Později se pokračovalo již s jeho nástupcem Ing. Milanem Gesierichem, přičemž projektovou
dokumentaci na funkční rekonstrukci celého mlecího zařízení zajistil Luděk Štěpán, kterého
se podařilo pro tuto práci získat.
Vzhledem k požadované funkčnosti mohly být z původního velmi poškozeného
mlecího mechanizmu ponechány pouze dva přední vyřezávané sloupy, jejichž konzervaci
zajistili pracovníci zubrnického muzea (petrifikace epoxydovou pryskyřicí ChS - Epoxy 370 A
25). U ostatních částí byly zhotoveny věrné kopie dle původních předloh. Nejdůležitější a
nejzachovalejší originální části byly nakonzervovány a připraveny pro expozici mlýna jako
autentický doklad jeho vývoje. Zhotovení a osazení hranice s mlecím zařízením realizovaly
dílny Valašského muzea v přírodě a zhotovení a osazení moučnice realizovala skupina
sekerníků z Veselého Kopce. Další drobné práce související s funkčním chodem mlýna
prováděli v závěru již místní tesaři.
Vlastní napájení vantrok vodou zajišťuje trubka procházející břehem a ukončená na
dně nádrže litinovým kolenem s kulatým vtokem. Jalový výtok, vzdálený od mlýna asi 30 m
proti proudu, je též ukončen litinovým kolenem, ale se čtvercovým vtokovým otvorem, do
kterého se vkládá dřevěný požerák k výtoku přebytečné vody a k regulaci výšky hladiny v
nádrži. Problém ovládání uzávěru přítoku vody na vantroky jsme konzultovali s Luďkem
Štěpánem. Podobné zařízení u českých mlýnů nepoznal, avšak znal je z literatury ze
zahraničí. K tomu později zaslal xerokopii schematického zobrazení uzavíracího čepu
ovládaného lankem z mlýna ve Schwarzwaldu. V té době jsme již také pracovali s příslušnými
vodními knihami, v kterých se toto uzavírací zařízení u našeho mlýna popisuje a u několika
dalších mlýnů Lučního potoka i zobrazuje ve výkresech. V zápise z vodní knihy se k našemu
mlýnu z 1. srpna 1924 uvádí: "Odtok na mlýnské kolo je tak upraven, že před mlýnem v hrázi
jest zapuštěna 30 cm silná dřevěná roura s otvorem na hoření straně, do kterého otvoru jest
zapuštěn kužel, vytáhnutím, popřípadě spuštěním tohoto kužele řídí se přítok vody
vantrokem na mlýnské kolo". Po všech těchto informacích stačil již jen důkladnější pohled na
fotografii mlýna, pořízenou v roce 1917, na které je dobře viditelný pákový mechanizmus
ovládající táhlo čepu a další dvě podpěry pro lanko vedoucí do mlýnice. Při našich opravách
nebyla již v hrázi popisovaná dřevěná trubka, ale trubka betonová, osazená do litinového
kolena ve dnu nádržky. Popisovaná dřevěná trubka je schematicky zobrazená na výkrese k
mlýnu v Klínkách čp. 17, ležícího asi 2 km proti proudu potoka. Na dalším výkrese k
sousednímu mlýnu v Touchořinách čp. 36 je schematicky znázorněn také vodorovný čep.
Oba výkresy jsou přílohami vodních knih a nesou datování z roku 1924.
V zápise vodní knihy je též zmínka o chybějícím vodním cejchu: "...ve zdi mlýnské
budovy budíž zapuštěna silná železná skoba - 40 cm dlouhá, 10 cm široká a 2 - 3 cm silná - s
letopočtem 1924, na kterouž při nivelizaci budou sestavovati veškeré důležité body vodních
zařízení". Již 7. ledna následujícího roku proběhla nivelizace se zachycením poměrových
výšek jednotlivých důležitých částí vodní cesty od jezu až po kolo. Při zahájení oprav byl
tento cejch pietně sejmut ze zadní kamenné zdi nad mlýnicí, ze strany akumulační nádrže.
Originální cejch bude vystaven v mlýnské expozici a na zeď přijde osadit jeho kopie.
Další zajímavostí vodního systému našeho mlýna je i jalový výtok ústící za hrází do
otevřeného a obezděného vývařiště, z kterého vede dále podzemním kamenným kanálem do
spodního náhonu. Spodní náhon vede třetinou své délky souběžně s horním náhonem.
Spodní náhon zásoboval vodu další mlýn s vodní pilou (Schelmühle). V místě jalového výtoku
byla hráz nádrže poněkud nižší, takže v případě náhlé povodně mohla přebytečná voda
přetékat přes hráz do vývařiště a nenadělat škodu. Rovněž voda z lednice byla odváděna
podzemním kamenným kanálem do spodního náhonu.
V průběhu druhého pololetí 2001 byly z prostředků Ministerstva životního prostředí,
z programu revitalizace říčních toků částečně opraveny a rekonstruovány jezy, náhony a
akumulační nádrže Walschmühle a Fiedelmühle. Finanční prostředky byly zajištěny v
souvislosti se společným projektem Technické univerzity Ostrava, SPÚ v Ústí n. L. a Obecního
úřadu v Zubrnicích na zřízení Terénní ekologické stanice Zubrnice. Proto se investorem stala
TU Ostrava a vlastní práce včetně nekvalitního projektu jsme jen obtížně udržovali v mezích
odpovídající památkovému významu zdejších vodních děl. Obě jsou nyní ve funkčním stavu a
po drobných úpravách mohou sloužit svému bývalému účelu.
Závěrem ještě krátce k historii mlýnů na Lučním potoce. Ve své více jak 12 km délce
má Luční potok spád téměř 400 m. V polovině 19. století na něm stávalo až 27 mlýnů, z nichž
do konce 30. let minulého století zůstalo funkčních jen 16. Dva z nich byly upraveny na vodní
pily, jeden na výrobu dřevěného zboží, další na výrobu knoflíků a v jednom se mlela prášková
barva. U větších objektů s příhodnými průtokovými parametry bylo vodní kolo v průběhu 20.
let minulého století nahrazeno již turbinou. V souvislosti s poválečnou výměnou obyvatelstva
skončila značná část zdejších mlýnů s provozem a zbytek zanikl až v souvislosti s kolektivizací,
na začátku padesátých let. Větší zděné mlýny, nacházející se přímo v obcích, se dochovaly a
jsou využívány už jen k bytovým nebo rekreačním účelům. Menší mlýny a mlýny na samotách
byly novými dosídlenci záhy opuštěny a v současné době již leží v rozvalinách.
V širším areálu Muzea lidové architektury je jedna z největších koncentrací mlýnů.
Jejich vodní díla se zde překrývají a doplňují. Současná podoba malého roubeného mlýna
Týniště čp. 27, do roku 1945 tzv. Walschmuhle, odpovídá zhruba roku 1803 (vročení na
sloupu hranice). Jeho historie však začíná 1. lednem 1758, kdy Václav Wunder, poddaný
statku Velký Újezd, kupuje od vrchnosti malý pozemek na stavbu mlýna. V průběhu roku
1759 má nový mlýn již připraven k provozu. Protože jeho jez odebírá příliš vody dalšímu
mlýnu, musela novou situaci řešit komise a nařídit příslušné úpravy. Až teprve na základě
jejich provedení dala vrchnost svolení k provozu mlýna. Do roku 1833 užíval tento mlýn
název Buschmühle a pak již Walschmühle.
Spodní mlýn tzv. Schelmühle má nejstarší dostupnou zmínku již z roku 1637. Byl to
mlýn i s olejnou a později také s pilou. Krátce po válce ještě pracovala jeho pila. V průběhu
60. let byl zbořen v souvislosti s ochranným vodním pásmem nové vodárny. Leží také na
pozemcích muzea a na jeho trosky bude přenesen roubený mlýn z nedaleké Homole. V
tomto roce získá muzeum ještě další pozemky, jižně od Walschmühle, kde jsou zbořeniště
dalších tři mlýnů včetně zachovalých náhonů. Výhledově se uvažuje o jejich rekonstrukcích,
popřípadě přenášení dalších vodních staveb na jejich parcely.
Vodní mlýny, jako technické památky, jsou dokladem ekonomických a společenských
vztahů své doby a názornou ukázkou stavitelských, vodohospodářských a technických
znalostí. Vodní mlýny sehrály v průběhu 18. a 19. století významnou úlohu v ekonomice
zemědělské malovýroby a vedle kováren byly nositeli technického pokroku na vesnici. Z
tohoto důvodu jsou tyto poslední zanikající doklady historie techniky venkova stále více
ceněny a je společensky žádoucí jejich aktivní ochrana a prezentace.

Literatura a prameny:
Ebel Tomáš: Archivní rešerše k historii vodních mlýnů na Lučním potoce, 2002
Richter Emil: Die Taucherschiner Mühlen, in: Beitrage zur Heimatkunde des Elbetales, roč. 4,
1942, seš. 2
Vodní knihy s přílohami (Luční potok), fond OÚ Litoměřice, 1924, Okresní archiv Litoměřice,
pracoviště Lovosice

Eingegeben: 7.1.2014



Kommentar und weitere Informationen


Kein Datensatz

 Kommentar und weitere Informationen
Name:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Thema:
Kommentar/Präzisierung:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 23 do následujícího políčka:

   





Více informací ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist