[vložil R.F.Znachor, 25.2.2006]
Kdysi dávno, byť tato informace není ověřena, se údajně v těchto místech těžilo stříbro. Díky tomu dostal nedaleký kopec název Stříbrný vrch (Silberberg), jenž v pozdější době převzala celá nově vznikající osada.
Počátky tohoto místa spadají do roku 1782, kdy se Josef Meyr rozhodl, že tu s laskavým povolením vrchnosti a za její finanční účasti zřídí skelnou huť. Na Lužnici skutečně téhož roku postavil sklárnu, kterou mu hrabě ponechal v nájmu. U ní vzniklo i několik dělnických obydlí. Sklárna, k níž roku 1794 přibyla sousední Bonaventura jako rozšířený provoz, pod vedením zkušené sklářské rodiny Meyrů vzkvétala. V obou uvedených hutích se mimo jiné vyráběl nejlepší křišťál v Čechách, který svou čirostí a kvalitou brusu konkuroval i anglickému olovnatému křišťálu. Kromě něj vyráběla sklárna rubínové sklo, jež se vyváželo do přístavních měst u Baltského a Severního moře. V roce 1794 vypukl ve sklárně na Stříbrném vrchu požár, při němž shořela stáj a stodola, hostinec, ale samotný závod naštěstí utrpěl jen nevelké škody. Brzy bylo vše opraveno a byl znovu obnoven hostinec. Huť byla za správy Meyrů nejvýznamnější výrobnou broušeného skla v jižních Čechách, pro Meyra pracovali nejlepší brusiči. V roce 1812 ovšem převzal hrabě Jiří Buquoy sklárnu do vlastní režie a zručný Meyr, než aby dělal pouhého správce, raději Stříbrné Hutě nadobro opustil a přesídlil do Vimperka (později se mu přezdívalo „sklářský král Šumavy"). Spolu s Meyrem odešla i řada odborníků.
Sklárna i pod vrchnostenskou správou dál pokračovala především ve výrobě luxusního skla, křišťálového a křídového, nikdy odtud nevzešlo tabulové nebo obyčejné duté. Od roku 1820 se zavedla pokusná výroba hyalitu. Sklo ze Stříbrných Hutí nacházelo dostatek odběratelů ve Vídni, Terstu, ve Francii, Německu a Rusku. Získalo ocenění na světové výstavbě konané v Paříži roku 1855. Huť se těšila výborné pověsti, byla rozšířena o nové brusírny - Ferdinandovu a Karlovu. Celkem tu bylo zaměstnáno 50 brusičů. Postupně se však začal se stále větší intenzitou projevovat úpadek. Nejprve se snižoval počet pecí a nakonec musely být hutě 17. srpna 1881 natrvalo uzavřeny, což způsobilo i pokles významu přilehlé osady. Skláři, nenacházejíce zde více uplatnění, odcházeli, místo nich přicházeli dřevorubci, rozmohla se domácí výroba knoflíků.
Stříbrné Hutě měly 19 domů, bydlelo tu 81 Němců a 50 Čechů. Ve dvacátých letech zde byly 2 hostince, kovář, výčep piva, obchodník smíšeným zbožím, 2 trafiky, finanční stráž měla při kapličce kasárna. Osada byla přiškolena do Pohoří, v roce 1806 se vyučovalo po domech, roku 1831 byla v místě otevřena filiální škola o jedné třídě, již navštěvovala navíc dítka ze Skleněných Hutí a Joachimsthalu. V roce 1886 se škola ve Stříbrných Hutích přemístila do jiné budovy. Za zmínku ještě stojí tzv. Herrenhaus z roku 1830, v němž bydlel buquoyský hajný.
Stříbrné Hutě se mohou pochlubit návštěvou císaře Františka I. roku 1810. Nejkrásnější chvíle dětství tu strávil u svého strýce, zámožného skláře, Robert Hammerling (1830-1889), pozdější nacionalisticky orientovaný básník a přítel českého básníka Jaroslava Vrchlického.
Po válce byly Stříbrné Hutě srovnány se zemí, takže teď nás uvítá pouze úchvatné údolí, protékající Lužnice a nepatrné zbytky kdysi slavné sklárny.
Převzato z publikace: Pavel Koblasa, Novohradským jihem, 1997