Města, obce, osady, samoty a objekty zaniklé nebo částečně zaniklé (dobové pohlednice, historie, vojenské mapy, místopis)

Ernstbrunn (Arnoštov) - Zapomenuté železnice, Radovan Rebstock, kapitola 2 – Království lesní železnice, nakladatelství Dr.R

Beigetragen: Jiří Kripner

Hluboké šumavské hvozdy, tmavé i za poledního slunce, tiché a odlehlé jako na samém konci světa, takový je obraz krajiny pod Knížecím stolcem – bývalé schwarzemberské revíry Arnoštov a Křišťanov. Dne 25. listopadu 1917 po jednácté hodině dopoledne zdvihl se velký vítr, který postupně ještě přibral na prudkosti, až se změnil v pravý orkán, který po poledni v okolních lesích tisíce a tisíce kmenů vyvrátil a roztříštil. Tak začala historie lesní železnice v Arnoštově.Obrovské množství polomového dřeva bylo ovšem potřeba co nejdříve zpracovat, neboť hrozil kůrovec. Dřevo bylo nutné dopravit jednak k pile v Arnoštově a jednak hotové řezivo k nejbližší dopravní spojnici a tou byla dráha z Prachatic do Volar, která se v místech dnešní zastávky Spálenec nejvíce přibližovala k Arnoštovu a celému postiženému revíru.
Končila první světová válka a nebylo zrovna nadbytek pracovních sil. Doprava musela být přesná a produktívně zorganizovaná, aby fungovala bez závad a zbytečných nákladů.

Se stavbou se začalo 3. září 1918. V Arnoštově byla postavena parní pila, nový kamenný můstek přes potok Pucherbach a další mosty zpevněny, aby unesly plánovanou zátěž lokomotívy 17 tun. Pro lokomotívy vyrostla v Arnoštově výtopna se dvěma vjezdy. Ze zastávky Spálenec byla postavena 785 metrů dlouhá vlečka, jenž končila v nákladišti mezi kolejemi úzkého rozchodu, které byly položeny výše, což usňadnovalo překládání dřeva z lesní železnice na vagóny normálního rozchodu.

Celková délka lesní železnice měřená v roce 1922 dosáhla 14 280 metrů. Ze stanice Spálenec vedla hlavní tepna s lokomotívním provozem o rozchodu kolejnic 790 mm a probíhala v délce více než pěti kilometrů podél tehdejší soukromé swarzemberské cesty při nejvyšším stoupání 37 promile, až k rozvětvení kolejí u parní pily v Arnoštově. Otdud vedla trať dále údolím žeky Blanice, kde trať v 8. kilometru končila naproti hrázi plavební nádržky.
Gravitační drážky o rozchodu kolejí 600 mm, nazývané jmény potoků, podle nichž jejich koleje vedly, Swarzbach a Pucherbach, navazovaly na hlavní dráhu v Arnoštově. Drážka Swarzbach v
délce 2 266 metrů, vedla od pily do revíru Arnoštov a údolím potoka Swarzbach k silnici do Želnavy. Naložené soupravy se pohybovaly po spádu k pile rychlostí 10 km/h, zpět je tlačili lidé.
Drážka Pucherbach vedla do revíru Křišťranov v délce 4 259 metrů. Také zde sjížděly soupravy vlastní vahou, zpět vždy tři soupravy táhli koně.

Lokomotivy se na hlavní dráze používaly tři. Neměly tenkrát ovšem inventární čísla, ale jména, jak bývalo zvykem. Lokomotíva „Wilma“ a „Ludvík“ byly neustále v provozu, zatímco lokomotíva „Liesel“ byla strojem rezervním. Vozový park se skládal z 82 podvozků, z níchž polovina byla opatřena brzdou. Soupravy se sestavovaly střídavě z jedoho bržděného a jednoho nebržděného podvozku a jeden vlak dopravoval k nákladišti ve Spálenci až 16 takových souprav, které naložené vážily až 45 tun.

Lesní železnice pod Knížecím stolcem sloužila od roku 1919 v několika provozních úsecích až do
roku 1963. Obě gravitační drážky byly sneseny po skončení provozu pily v Arnoštově v roce 1923. Od 9.září 1919 do dubna 1923 odvezly vozy více než 116 tisíc plnometrů dřeva. Úctyhodný výkon!
Romantiku páry vytlačila v šedesátých letech nákladní auta na nových silnicích, které pronikly do dříve zapomenutých končin. Pak zmizely koleje, zůstaly pražce a ticho lesních samot.

Eingegeben: 11.2.2010