Starohraběcí huť (Starohraběcí huť ) - Železařství na Balanensku (nepřímá výroba železa)
Přispěl:
Jan TomášekRozdíly mezi přímou a nepřímou výrobou železa jsou dva. Jednak je tavená železná ruda roztavena do tekutého stavu, jelikož se ve vysokých pecích dosahuje teplot nad 1500°C. Provoz vysoké pece je nepřetržitý a množství vyrobeného
železa je ve srovnání s kusovou výrobou jednoduchých pecí - dýmaček několikanásobně vyšší a jeho cena naopak nižší.
Druhý rozdíl - možná ještě podstatnější - ža tavba zpracovávaného tovaru probíhá dvakrát po sobě, tedy dvoufázově.
Nepřímou výrobou se ve vysoké peci vytváří surové železo, v případě původních dřevěnouhelných vysokých pecích je surové železo svou podstatou podobné litině než oceli - hmota byla po ztuhnutí křehká a lámala se., To bylo způsobeno tím, že se v surovém železe nacházelo velké množství uhlíku, který se tam dostal při redukci železné rudy v peci. v zásadě by se kov dal již slévat - ovšem v začátcích nepřímého hutnictví se železo dále zpracovávalo spíš kovářky, a pro toto zpracování jej bylo nutno jej dále upravovat ve zkujňovacích výhních.
Zkujńovací procesy byly tři.
Za prvé pudlování.
Surové železo se zahřálo v pudlovací peci. Plamen s přebytkem vzduchu šlehal nad otevřenou hladinou taveniny v plitké jímce. Tím se přebytečný uhlík obsažený v železe za vysokého žáru spaloval. Aby se zbavila uhlíku celá lázeň, museli staří taviči obsah neustále promíchávat dlouhou tyčí. Tím jak ubývalo uhlíku v roztaveném kovu, docházelo ke změně bodu jeho tuhnutí, neboť litina má nižší bod tuhnutí než čisté železo. Tavenina začala houstnout a objevovaly se v ní tuhé kusy, nazývané vlky. Právě ty obsahovaly kujné železo s malým obsahem uhlíku. Taviči je pomocí háků vytahovali. Vlky se na hamrech vykovávaly na dlouhé železné pruty.
Druhou metodou úpravy surového železa bylo "paketování".
Z tovarů připravených pudlováním - tedy "vlků" - bylo možno zhotovit pouze nepříliš rozměrné koncové výrobky. Paketování probíhalo tak - že se sdružil větší počet tyčí surového železa do balíku zvaného paket. Tento balík se v peci ohřál do žáru cca 1000°C a pak na bucharu - hamru silnými údery zhutnil tak, že došlo k jeho svaření v jednu silnou tyč, většinou čtyřhrannou. Z takto získaného polotovaru bylo možno kovat výsledné polotovary silnějšího průřezu než byly původní, získané z vlků. Tento druh kovu býval nazýván "svářkové železo".
Třetím druhem zkujňovaci úpravy - cementování, byl určen pro materiál určený pro závěrečnou úpravou kalením.
Začátek devatenáctého století přinesl podstatnou změnu - a to obrat výroby směrem ke slévárenství a vyhotovování konečných výrobků z litiny. Blanenská umělecká litina se ve své době měla zvuk a kromě toho se samozřejmě produkovalo i velké množství běžné technické litiny - včetně litiny stavební - určené pro různé stavební konstrukce.
S výrobou litny se obměnila i druhá fáze zpracování železa - a místo zkujňovacích výhní hamrů se začala pec zvaná kuplovna - k úpravě železného polotovaru směrem k vlastnostem - vhodným k odlévání.
Hutnických středisek s vysokými pecemi bylo v oblasti blanenských řelezáren několik - byla to jednak Klamova huť nejblíže středu města - dále Robertova huť, huť Paulinka, Kněžnina a Karlova huť, Starohraběcí huť v Arnoštově údolí při říčce punkvě, Hugova huť u Jedovnic - specifické postavaní měla Mariánská huť poblíž ředitelství železáren - při které se rovněž nacházel výtvatrný ateliér - což naznačuje že Mariánská huť byla určena především pro výrobu litiny umělecké. Co se týče paliva vysokých pecí tak z původní dřevěnouhelné pece byly postupně přestavány na koks - ale i smíšené palivo.
(zdroj: internet, tisk - upraveno)
Vloženo: 18.3.2020 
