Wünschendorf (Srbská)Beschreibung:
příběh z Luice (7)Ani po ztrátě Luice - nebyly kontakty alespoň s katolickou částí Horní Luice zcela ztraceny. V praze na Malé Straně byl ustanoven Luickosrbský seminář. Jeho budovu v letech 17281922 vlastnila a spravovala budyínská kapitula. Luickosrbtí studenti zde pod vlivem českého národního obrození pěstovali svoji mateřtinu a v létě 1846 zaloili studentské sdruení Serbowku první slovanský studentský spolek v Praze, významný pro kulturní rozvoj Luických Srbů.
Za okupace po roce 1939 byly v budově semináře ukončeny vekeré činnosti. V roce 1945 byla budova propůjčena do uívání Společnosti přátel Luice. P vzniku NDR vak ji nebyli z Luice posíláni do Prahy studenti v takové míře jako dříve a ani oni sami o své vůli příli nepřicházeli.
Luický seminář plnil ve své historii nejen funkci vzdělávací, jak ji bylo zmíněno, ale zároveň měl reprezentovat luickou katolickou minoritu v Praze.
A co vlastní Luice...
Následkem toho, e oblast osídlená Luickými Srby byla v 17. století dále rozdělena mezi pruský rod Hohenzollernů a saský rod Wettinů, začalo v dalích desetiletích pro Luické Srby období mnoha zvratů a mocenských přesunů. Začátkem 19. století byla bilance vývoje v Luici následující: Luickým Srbům se podařilo uchovat vlastní slovanský jazyk a kulturu. V porovnání s 15. stoletím se vak jimi obydlené území zmenilo o celou polovinu. Počet Luických Srbů na území Německa, respektive v pruské a saské oblasti, je odhadován mezi lety 18061815 na 245 000.
Větina Luických Srbů byla v té protestantského vyznání, jen malá část Luických Srbů ijících na území mezi městy Kamjenc (Kamenz), Wojerecy (Hoyerswerda) a Budyín se hlásila ke katolické církvi. Přesto právě katoličtí Luičtí Srbové byli hlavními nositeli luickosrbské kultury.
V roce 1813 po Napoleonových neúspěích bylo opět Chotěbuzsko prohláeno za majetek Pruska. Sasko ztratilo na základě rozhodnutí Vídeňského kongresu i svou část Dolní Luice, která byla připojena k pruskému Braniborsku, spolu se severovýchodní částí Horní Luice, přičleněnou k pruskému Slezsku. luice se tedy vlasstně rozdělila na čtyři části - kdy se započte i dělení na katolickou a evangelickou konfesi v Sasku - pak tedy vlastně na částí pět.
Zejména pruská vláda vak vedla vůči Luickým Srbům asimilaní politiku, jejím hlavním účelem bylo vytlačení luickosrbského jazyka k jejímu naplnění slouil například zákaz vydávání učebnic v luické srbtině nebo systematické povolávání německých kněí a učitelů do oblastí osídlených Luickými Srby. Tímto pojetím byla luická srbtina automaticky přeřazena na nií stupeň a měla fungovat maximálně jako pomocná řeč.
Na lepí časy se moná trochu překvapivě zablýskalo po roce 1945 - kdy se posléze zajména po vzniku NDR stali Luičtí Srbové téměř hýčkanou meninu - u třebas kvůli výraznému zastoupení slovanských národů na východě Evropy.
Na obchodech se objevily slovanské nápisy a za určitých okolností se stala luická Srbtina téměř druhým úředním jazykem.
Například zákon o soudech z roku 1952 (Gerichtsverfassungsgesetz) obsahoval jistá ustanovení ve prospěch luickosrbské meniny, podle něho měli Luičtí Srbové monost ve svých domovských okresech pouívat luickou srbtinu i v případě, e ovládali němčinu. K vyhotovení soudních rozsudků v luické srbtině docházelo pouze tehdy, kdy rozhodoval soudní spory Luický Srb.
Dále církvi se podařilo i v rámci NDR zachovat si relativní nezávislost, která zůstávala trnem v oku funkcionářům SED. Církevní periodika např. vykazovala výrazně irí čtenářskou obec ne oficiální list Domowiny Nowa Doba. Představitelé Domowiny velmi často kritizovali církev, co způsobilo, e se mnoho Luických Srbů od aktivit Domowiny distancovalo. Heslo Luice bude dvojjazyčná nahradilo na pátém sjezdu SED v červenci 1958 heslo Luice bude socialistická.
V letech 1957 a 1958 opět vzplanul na některých kolách luickosrbské katolické oblasti spor o krucifix, během něho dolo k otevřené konfrontaci mezi církví a katolickým obyvatelstvem na jedné straně a státními funkcionáři z rady okresu Kamjenc na straně druhé. A do té doby Ministerstvo pro vzdělávání existenci krucifixů ve kolských prostorách tolerovalo, ale dále neměla být povolena.
Evangelické církve a do zaloení vlastního Svazu evangelických církví (Bund der evangelischen Kirchen in der DDR, dále BEK) 170 tvořily nejsilnějí celoněmecké pojítko. V roce 1950 bylo z 18,3 milionů obyvatel NDR 14,8 milionů evangelického vyznání a 1,37 milionů katolického.
Katolický duchovní Józef Nowak zase překvapil v roce 1956 zveřejněním novinového článek pod titulem Luickosrbská rodina srdce národa. Ve svých shrnutích popsal veobecný ústup pouívání luickosrbského jazyka předevím mezi mladou generací. Tím odporoval oficiálním směrnicím i představám politiků SED. Nowak ukončil svůj článek slovy: Ohne das Herz müssen wir als Volk störben (bez srdce musíme jako národ zemřít).
Změnu pochopitelně přinesl rok 1989.
V Sasku představuje ideální luickosrbskou kolskou výuku tzv. koncepce 2plus. Tento koncept byl vypracován v těsné spolupráci Saského vzdělávacího institutu s Luickosrbským kolským spolkem z pověření Státního ministerstva kultury Saska. 2plus zahrnuje společnou dvojjazyčnou výuku jak pro luickosrbskojazyčné áky, tak i ty, co se luickosrbsky teprve učí. Cílem koncepce 2plus je navázat na úspěnou předkolní luickosrbskou jazykovou výchovu modelu WITAJ.
Luickosrbská kola je jednou z mála posledních veřejných prostor, kde mohou Luičtí Srbové uplatňovat ivě svou mateřtinu.
Datum:
Autor: JT (kolá)
Beigetragen:
Jan Tomáek
Eingegeben: 29.11.2020 
